Vinařství ve starověkém Egyptě

O vyspělosti vinohradnictví a vinařství ve starém Egyptě se zachovalo mnoho dokladů. Dochovalo se množství nádob, na kterých je uveden ročník vína, jeho kvalita, původ a dokonce i jméno odpovědného předáka vinice, ze které pocházely hrozny pro výrobu tohoto vína. Chuť vína, které pili staří Egypťané, byla zřejmě většinou muškátová a sladká. Tento nápoj byl považován za opravdový nektar, často sladší a lahodnější než med. Nápoj to byl zřejmě poměrně drahý a ne pro každého. Víno bylo nedílnou součástí různých náboženských obřadů.

Na rozdíl od piva, které bylo lidovým nápojem oblíbeným ve všech společenských vrstvách, víno vyžadovalo větší péči a hlavně vhodné výrobní prostředí. V době Staré říše bylo víno (irep) výsadou králů a mohli si dovolit ho popíjet jen ti nejbohatší Egypťané. Výroba vína a práce na vinicích zaměstnávala spousty lidí a jistě si tento luxus nemohl dovolit každý. I proto se víno nejspíše často používalo i náboženským obřadům. To naznačují právě nálezy nádob s vínem z panovnických hrobek, jejich množství a ten fakt, že byly pohřbeny spolu s faraonem ukazuje, že šlo o důležitou součást jeho života. Na dně těchto nádob byly identifikovány zbytky kyseliny vinné, pryskyřice či nakrájené fíky (ty se mohly přidávat během kvašení pro zvýšení cukernatosti nebo později do vína, např. kvůli aroma).

Víno bylo buď místního původu (produkce vína byla koncentrována blízko Rudého moře a v nilské deltě) nebo se dováželo ze zahraničí (z počátku z území dnešní Palestiny či Jordánska). Egypťané tento mok pokládali za božský dar. Víno se pilo během slavností, používalo se při náboženských obřadech, jako léku či obětina bohům. Nejčastěji jej spojovali s Usirem, podobně jako později Řekové s Dionýsem nebo Římané s Bacchusem. Mimo hlavního boha vína Usira (Osiris) uctívali Egypťané i další bohy spojené s vínem, jako Shezmu – bůh výroby (nejčastěji lisování) vína, Renenutet – bůh pro ochranu vinice a výroby vína a Hathor – bohyně proti opilství.

Egypt významným producentem vína

Nejstaršími písemnými doklady o víně nalezenými v Egyptě jsou pečetě na zátkách nádob, které byly objeveny v hrobkách z před dynastického období. Faraoni tehdy vlastnili jednak soukromé vinice, jejichž produkce byla určena především na pohřební obřady, jednak menší pozemky, kde si pěstovali révu na víno pro běžné příležitosti. Například faraon Džoser (vládl kolem 2610–2590 př. Kr.) měl vinici zasvěcenou Horovi, která se jmenovala "Pochválen buď ty, Hore, který jsi na prahu nebes". Bohatší Egypťané, kterým se poštěstilo ochutnat víno z této vinice, jej nazývali prostě "Horův nápoj". V době Nové říše, zejména počínaje 19. dynastií, víno zlidovělo a rozšířilo se po celé zemi. Egypt se stal významným producentem vína a vyvážel je i do ostatních zemí ve Středozemí. Nejúrodnější vinice se nacházely v deltě Nilu, nicméně někteří pěstitelé si zakládali vinice i dále na jih. Egypťané věděli, že kvalita vína úzce souvisí s kvalitou půdy. Díky každoročním záplavám zakládali vinice na umělých vyvýšeninách chráněných zídkami nebo pěstovali keře révy vinné na vyšším vedení pergolového typu.

Co se pěstovalo? Jak se sklízelo?

Díky obrazům ze stěn hrobek zámožnějších Egypťanů si můžeme vytvořit představu nejen o tom, co se pěstovalo, ale i jak se hrozny sklízely a zpracovávaly. Podle těchto maleb a hieroglyfických záznamů vidíme, že již faraónové prvních dynastií pěstovali přibližně 6-8 odrůd révy. Je zajímavé, že vyobrazeny jsou více odrůdy s modrým hroznem. Když nadešel čas vinobraní, pustila se do práce skupina sběraček (byla to zjevně spíše ženská práce). Hrozny buď odřezávaly nožem se zakřivenou čepelí nebo je opatrně jen ručně trhaly do proutěných nůší nebo košíků zavěšených na tyči, které odnášeli muži na ramenou do vinařské dílny. Následovalo drcení a lisování hroznů. To probíhalo tak, že pověření dělníci vstoupili do velké nádoby z akáciového dřeva naplněnou hrozny a šlapali je v rytmu určovaném dvěma hudebníky, kteří klepali chřestidly. Šťáva z hroznů se pak zachytávala do další hliněné nádoby, v které probíhalo kvašení. Tato nádoba svým tvarem silně připomínala amforu. Zejména ty nalezené v Abydosu, byly podlouhlé, jeden palec tlusté a ukončené špičkou, umožňující její uskladnění do písku (částečně se zahrabávaly). Podobné nádoby jen s nepatrnou změnou ve tvaru používaly i jiné středomořské národy jako Féničané, později Řekové a Římané. V hrdle těchto nádob byla během fermentace použita zátka z rákosu, která umožňovala oxidu uhličitému vznikajícímu během kvašení uniknout ven mimo nádobu. Dokonce byly objeveny i nádoby, které měli zřejmě pro tento případ v hrdle malé miniaturní otvory. Po fermentaci se víno stočilo do další nádoby vymazané pryskyřicí a uzavřené jílovou zátkou. Tyto postupy měli maximálně zabránit oxidaci vína, víno tak bylo připraveno vyzrávat i několik let.

Scény z vinobraní a lisování hroznů bývaly oblíbeným námětem výzdoby egyptských hrobek již od období Staré říše. Jeden velmož z Théb jménem Senefer ponechal dokonce strop své hrobky nerovný, aby vinný altánek namalovaný na stropě vypadal co možná nejrealističtěji. A dokonce v hrobech XXI. dynastie byly nalezeny i mumifikované jednotlivé bobule dosud blíže neurčené odrůdy. Z těchto maleb se také dozvídáme, že Egypťané znali a používali i další způsob lisování. Hrozny nebo rmut se vkládaly do plachet, které byly na obou koncích připevněny na tyče. Dělníci plachtou kroutili nad nádobou, do níž se zachytával vzácný mok. Pravděpodobně šlo již jen o druhé lisování (dolisování) pošlapaných hroznů. Je tedy zřejmá snaha o to, aby ani kapka nepřišla nazmar. Získané víno se uchovávalo v zapečetěných džbánech, na něž se zapisoval původ a datum stočení do džbánu. Tyto údaje sloužily ke kontrole kvality některých vín, zejména těch, která se dovážela ze zahraničí. Některé pečetě byly poměrně výmluvné - např. pečeť zhotovená jistým Thutmosem, který žil za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. Kr.) uvádí: "Roku XXX, dobré víno z rozsáhlé vinice při chrámu Ramesse II. v Per-Amonu. Vedoucí vinařů, Thutmose." Na amforách můžeme nalézt nápisy jako "osmé víno" nebo "třetí víno". Podle některých historiků tyto nápisy znamenaly, že víno bylo třikrát nebo osmkrát přetáčeno, což účinně zabraňovalo jeho znehodnocení. V době vlády ramessovské dynastie obchod s vínem prosperoval a po Nilu se plavilo mnoho lodí převážejících džbány s vínem. Egypt nebyl schopen vyrobit dostatečné množství tohoto božského moku, a proto ho dovážel z Fénicie, Sýrie nebo Palestiny. Existují například záznamy o tom, že jistý úředník z královského paláce převážel na třech lodích 1500 zapečetěných džbánů s vínem a 50 džbánů s nápojem šedeh (což byl nejspíš likér z vína a medu). Kupříkladu řecký historik Herodotos (484-430 př. Kr.) uvádí, že v jeho době se víno do Egypta dováželo zejména ze všech částí Hellady (Řecka) a také z Phoenicie (Fénicie), a to dvakrát ročně mimo období záplav.

Dezertní víno z muškátových odrůd

Dá se tedy usuzovat, že Egypťané obecně měli rádi vína spíše sladká. Vzhledem k tomu, že teploty byly v Egyptě poměrně stálé, jednotlivé ročníky se od sebe zřejmě příliš nelišily. Podle současných znalostí bylo víno, které pili faraóni a zámožní lidé, sladké tedy spíše dezertní. Vyrábělo se nejspíše z muškátových odrůd, jako Muškát alexandrijský nebo Muškát modrý. Méně zámožní Egypťané se museli spokojit s vínem palmovým nebo datlovým. Z typů vín (z pozdějších řecky nebo latinsky psaných záznamů) známe kupříkladu mariutské víno, jež pocházelo z vinic z delty. Bylo to údajně sladké víno, s delší dobou uchovatelnosti a mimořádně aromatickou vůní. Říká se, že velkou milovnicí mariutského vína byla i Kleopatra (69-30 př. Kr.). Z dalších typů můžeme zmínit tanidské - sladké, nazelenalé, jemně bílé víno a nebo sebennytské víno. O něm se Plinius (23-79 po Kr.) domníval, že se vyrábělo z tháosoských hroznů, s přídavkem borovicové pryskyřice. Zcela zajímavě dopadly i rozbory suchých zbytků na dně nádob určených k uchovávání vín z hrobky faraóna Tutanchamona (vládl 1333-1323 př. Kr.). Byl pohřben s téměř třemi desítkami hliněných nádob, z nichž některé pocházely ještě z éry vlády jeho děda Amenhothepa III. (vládl 1388–1351/1350 př. Kr.) a v době uložení do hrobky, bylo víno uvnitř staré i více než 30 let. Jen čtyři nádoby nesly označení, že šlo o víno sladké. Dá se tedy předpokládat, že panovník měl v oblibě asi spíše víno suché. Otázka „červené nebo bílé“ zůstávala dlouho nerozřešena. V roce 2007 však zveřejnil tým španělských chemiků závěry výzkumu těchto nádob a rozborem zaschlých usazenin na dně džbánů zjistili i barvu vína, které bylo v nádobách skladováno. Na přítomnost vína se dá téměř stoprocentně usuzovat z přítomnosti stop kyseliny vinné, která se v přírodě jen zřídka vyskytuje v jiných produktech. Přítomnost červeného vína prozradí zase stopy barviva malvidinu. Takže se dá říci, že Tutanchamon pil z větší části navíc ještě i vína červená.

V Egyptě byly nalezeny dokonce i jakési skleněné sklenice, zřejmě pro obřadní pití vína. Nejstarší jsou z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Výroba skla je pevně svázána s hutnictvím, nutností je pec, vysoká teplota a manipulace s roztaveným materiálem. Sklenici tvoří křemen (písek) a kov. Platí, že čím je vyšší kujnost rudy, tím nižší je potřeba teplota k tavení. Jako hlavní zdroj kovu se používal natron (uhličitan sodný). Věděli také, že přidáním stopového množství jiných kovů změní barvu získaného surového skla. Např. zlato mění barvu do červena, kobalt do modra. Kobalt Egypťané dováželi z Persie, patrně záměrně za tímto účelem. Ze skla se vyráběly především barevné korále a malé nádobky pro parfém a jiné drahocenné kapaliny. Tavenina tuhla v jílové matrici. Výrobu skla záhy zdokonalili Féničané, kteří vynalezli foukání skla (kolem roku 100 př. Kr.). Později Římané vyrábí dokonce i okenní tabule (ovšem stále dosti matné). Jasné a průhledné sklenice jak je užíváme dnes, jsou známy až z 15-tého století z Itálie.

Nástěnná malba z thébské hrobky kněze faraona Amenhotepa I. (vládl 1525-1504 př. Kr.) jménem Khamwaset; ukazuje sklizeň hroznů, jejich šlapání (lisování), lití moštu do kvasných nádob (amfor) a jejich převoz do místnosti, kde mok dokvasí a bude zrát (patrně šlo o nějaký chrámový komplex). Zcela dole nosiči nesou kvasnou nádobu se zřetelnými otvory v hrdle, sloužícímu k úniku oxidu uhličitého během fermentace.

Autor:

Ing. Radek Sotolář, Ph.D.