Vína z tropických oblastí – biriba, buni, mořské víno a jabuticaba

S révou vinou se dnes můžeme setkat na jakémkoli kontinentu, vyjma Antarktidy, nicméně na kontinentech, kde réva vinná domácí není, se dodnes pěstují jiné druhy rév nebo dokonce úplně jiné botanické druhy, ze kterých místní lidé vyrábějí mošty a mnohdy vskutku zajímavá vína. K takovým oblastem patří zejména tropické oblasti, s nepřeberným množstvím rostlinných druhů, rostoucích u mořského pobřeží až po horské oblasti. Mnohé ovocné stromy z těchto oblastí moderní člověk ani neokusil či naopak vyzkoušel od místních lidí, ale nevěděl z jakého stromu produkt pocházel. Také známější druhy, které jsou již několik let potravinářsky využívány, ukazují i širší použití např. ve farmacii a lékařství.

BiribaRollinia mucosa (Jacq.) Baillon

Druhem, z něhož se vyrábí velmi zajímavé víno je Rollinia mucosa neboli Biriba.  Tento tropický ovocný strom dává velmi chutné a aromatické ovoce. S vínem  tohoto ovocného druhu se můžeme setkat zejména v Brazílii.

Biriba neboli Rolinie má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky Biriba, Wild sugar apple či Brazilian custard apple, německy rotzapfel či schleimapfel, francouzsky Biribá nebo Cachiman crème, španělsky Cachiman či Anón cimarrón nebo portugalsky Fruta de condessa. Jde o ovocný strom z čeledi láhevníkovitých (Annonaceae), rostoucí přirozeně v  tropické Střední a Jižní Americe a pěstuje se od Floridy a Karibiku až po severní Argentinu, ale také již na Filipínách. Plody se konzumují v plné zralosti většinou syrové. Aromatická šťáva slouží jako osvěžující nápoj nebo se využívá  pro výrobu sirupu či vína.

biriba

Autor fotografie: www.thedailypedia.com

 Jde o rozložitý strom, až 20 metrů vysoký. Listy jsou střídavé, eliptické a celokrajné. V období sucha postupně opadávají. Mladé větve, stejně jako pupeny, jsou hustě hnědě chlupaté. Květy jsou zeleně zbarvené, oboupohlavné, s nápadnou až 2 cm velkou třírohou (křídlatou) korunou. Plodem je velké až 15 cm, kulaté souplodí, ve zralosti hnědavě žluté barvy. Povrch plodu pokrývají masité, zduřelé šupiny, s vyčnívajícími tupými špičkami. Dužnina je smetanově bílá, ve zralém stavu kašovitá, s jemnou sladkokyselou, velmi aromatickou chutí. Dužnina obsahuje i několik tmavohnědých, zploštělých až 1,5 cm velkých semen.

Konzumuje se dužnina v syrovém stavu dobře zralých plodů. Vybírá se lžičkou přímo z rozkrojeného měkkého ovoce. Dužnina se používá i k aromatizování zmrzlin a k přípravě studených mléčných nápojů (koktejlů). V Brazílii se ze šťávy z dužniny vyrábí i víno. Používají se jen zralé plody nebo většinou plody již přezrálé a tudíž neprodejné (když zčernají obalové šupiny plodu). Chuť vína je sladkokyselá s citrónovou dochutí. Plody obsahují cukry, tuky, minerální látky (vápník, fosfor a železo) a vitamíny (zejména vitamín C a komplex B vitamínů, jako B3-niacin, B1-thiamin a B2-riboflavin). Kromě jedlých plodů poskytují rostliny éterické oleje používané pro výrobu parfémů a koření. Farmaceutický výzkum prokázal, že chemické sloučeniny nacházející se v kůře a listech mají fungicidní, bakteriostatické a zejména cytostatické účinky. První popsanou látkou je rollicosin izolovaný z nezralých plodů této rostliny v roce 2003 (inhibuje srdeční mitochondriální NADH-ubiquitin-oxidoreduktázu).

Buni Antidesma bunius (L.) Sprengel

Dalším druhem, z něhož se vyrábí i víno je Antidesma bunius neboli Buni.  Tento původem patrně asijský ovocný strom dává kyselkavé plody, ze kterých se zejména v asijských státech připravuje zajímavé červené víno nebo ocet.

Buni nebo bignaj má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky Bignay, Currant tree či Chinese laurel, francouzsky Antidesme, Španělsky Buni či Biniai a spoustu dalších místních asijských názvů. Jde o starou asijskou (konkr. jihovýchodní Asie) kulturní rostlinu z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), rostoucí přirozeně v tropických a subtropických oblastech od Himalájí až po severní Austrálii. Tento ovocný strom se dnes nejvíce pěstuje v Indii, Indonésii, Malajsii, Jávě, Filipínách, Thajsku, Vietnamu, Cejlonu, Číně či Austrálii a introdukován byl na Kubu, Honduras, Izrael a USA. Plody se konzumují v plné zralosti většinou syrové, dále se z nich vyrábí marmeláda nebo želé, ze šťávy se vyrábí víno nebo ocet.

buni

Autor fotografie: www.cz.pinterest.com

 Jde o stálezelený, dvoudomý, přibližně deset metrů vysoký strom s převislými větvemi. Listy jsou střídavé, lesklé, kožovité, kopinaté a celokrajné, dlouhé až 20 cm. Samčí květy jsou přisedlé, uspořádané do menších hroznů, naopak samičí květy jsou uspořádány v mnohakvětých hroznech, vyrůstajících na koncích větví a v paždích listů. Květy jsou malé, asi 2 mm velké, ale mají silnou, poněkud nepříjemnou vůni. Plodem jsou kulaté peckovice v  převislých hroznech, většinou po jednom či po dvou, dlouhých až dvacet centimetrů. Jednotlivé plody jsou velké zhruba jeden centimetr. Mají pevnou, tenkou a lesklou pokožku. Dozrávají postupně a proto mají  hrozny různou barvu. Nezralé jsou zelené, pak bíložluté, postupně červenají a v plné zralosti jsou černé. Stejně tak i získaná šťáva z dužniny je z nezralých plodů bezbarvá, později tmavě červenofialová. Dužnina je šťavnatá, zhruba 3 mm, oproti květům nepříliš aromatická, svěže kyselkavé až sladkokyselé chuti podobné brusinkám. Šťáva silně barví. Uvnitř dužniny je jedno vejčité, světle hnědé, bradavičnaté semeno.

Zralé, tmavě červené nakyslé plody se konzumují čerstvé jako ovoce. Díky vyššímu obsahu pektinu se z nich vyrábí i kvalitní marmeláda či želé. Z plně zralých plodů se získává výborná šťáva, která se mnohde ještě dále zpracovává na víno nebo ocet. Víno bývá kyselejší s hořkosladkou dochutí. Do Evropy se dováží toto ovocné červené víno většinou z Thajska pod názvem Maoberry wine. Ve víně bylo zjištěno větší množství fenolů, flavonoidů a antokyanů (významný je podíl katechinu), čili zdraví prospěšných látek, dnes tolik vyhledávaných. Účinky jsou zejména antioxidační a antirakovinové. Nezralé i zralé plody se využívají i jako koření, nejčastěji dušené s rybou nebo s dalšími tradičními pokrmy. Plody obsahují zejména vápník, železo, antokyany a karotenoidy. Konzumují se i mladé listy, většinou dušené s rýží. Kůra je však jedovatá!

Mořské vínoCoccoloba uvifera (L.) Jacq.

Podobně i Coccoloba uvifera, česky hroznovec,  je velmi zajímavý rostlinný druh, z něhož se ve státech kolem Karibského moře vyrábí vyhlášené chutné víno.

Hroznovec neboli Mořské víno má podobný název i v jiných jazycích: anglicky Sea grape, francouzsky Raisin bord de mer či španělsky Uva de Plaja. Jde o velmi zajímavý ovocný strom z čeledi rdesnovitých (Polygonaceae), rostoucí přirozeně v pobřežních oblastech tropické a subtropické Ameriky – od Floridy až po Brazílii a Peru. Mimo Ameriky se kulturně pěstuje i na Filipínách. Plody se konzumují syrové nebo zavařené či jinak tepelně zpracované. Ze šťavnaté dužniny se vyrábějí marmelády, želé a šťávy, v Karibiku navíc ještě i velmi chutné víno.

coccoloba_uvifera_

Autor fotografie: www.commons.wikimedia.org

Tento stálezelený až 15-ti metrový strom vyžaduje horké klimatické podmínky a lehké půdy. Je odolný vůči suchu a daří se mu i v zasolené půdě. Při delším období sucha shazuje až 25 cm velké kožovité srdčité listy, před opadem zbarveny do zlatočervena. Během roku vytváří mnoho malých bílých kvítků, uspořádaných v až 30 cm dlouhých hroznech. Zajímavostí je, že květ není rozdělen na korunu a kalich. Plodem jsou ořechy, uložené v masitém lůžku, takže plody na první pohled připomínají spíše peckovici. Jsou hustě nahloučené po 20-50 kusech v dlouhých hroznovitých plodenstvích až čtyřicet centimetrů dlouhých. Jednotlivé plody jsou velké zhruba 2 cm, kulatého až hruškovitého tvaru. Ve zralosti mají červenofialovou barvu. Otrhávají se jednotlivé červeně zbarvené plody, protože celý hrozen nedozrává ve stejnou dobu. Pod tenkou slupkou je asi čtyřmilimetrová vrstva šťavnaté, fialově-načervenalé, dužniny. Má sladkokyselou a poměrně i svíravou chuť. Dužnina ukrývá asi 1,5 cm tvrdý bílý ořech, zašpičatěle vejčitého tvaru.

Konzumují se jak ořechy, tak dužnina. Ořechy se jedí syrové i  pražené, svíravá sklovitá dužnina je vhodná na džemy, šťávy a víno. Pro výrobu vína se používají jen velmi zralé peckovice (tmavofialové) obsahující dostatek antokyanů. Optimální zralost zjistím i tak, že při zmáčknutí zralých (spíše přezrálých) „hroznů“ v dlani, vytéká šťáva. Cukernatost šťávy takto zralých plodů se pohybuje kolem 19-22° Brixů (tj. 17,5-21° NM). Problémem někdy bývá nižší obsah kyselin (obyčejně 4,5-6 g/l), které se pak přidávají do šťávy na optimální úroveň 6,5-7,5 g/l. Ideální láhvová zralost je již za 3 měsíce. Rostlina se uplatňuje i v lékařství, zejména proti průjmům. Pryskyřice (v listech) má vysoký obsah tříslovin, proto je vhodná na činění kůží a na barvení.

Jabuticaba - Myrciaria cauliflora (Mart.) O.Berg

Snad nejzajímavějším ovocným druhem, plodícím přímo na kmeni a větších větvích,  je jabuticaba (džabotikaba). Její plody připomínají bobule velkoplodých stolních hroznů nejen svým vzhledem, ale i chutí a vůní. Taktéž víno z nich vyrobené je velmi podobné vínům révovým.

Jabuticaba je také nazývána jako Brazilian Grape Tree (brazilský hroznový strom), Jaboticaba, Jabotica, Jabuticabeira, Guaperu, Guapuru, Hivapuru, Sabará či Ybapuru); jde o velmi zajímavý ovocný strom z čeledi myrtovitých (Myrtaceae), rostoucí přirozeně v Jižní Americe, konkrétně Argentině, Paraguay a Brazílii. Ovocem jsou kulaté černé bobule s bílou dužinou, které se konzumují v čerstvém stavu nebo se používají pro výrobu rosolů a nápojů (čistá šťáva nebo i víno).

jabuticaba-myrciaria-cauliflora

Autor fotografie: www.youtube.com - Jabuticaba - The Brazilian Grape Tree

Jméno stromu vzniklo složením dvou slov Jabuti (želva) a Caba (místo), tedy místo, kde nalezneme želvy. Rašící strom má lososově zbarvené listy,  později zelenající. Roste velmi pomalu  a dožívá se i přes 150 let. Preferuje vlhké, lehce kyselé půdy. Nicméně roste uspokojivě dokonce i na půdách s obsahem vápníku či půdách písčitých, pokud má zajištěnu dostatečnou závlahu. Květy jsou bílé, rostoucí přímo z kmene. Vykvétá většinou jedenkrát, v rovníkových oblastech i dvakrát ročně. V tropických regionech s dostatečnou závlahou rozkvétá často a čerstvé ovoce tak může být k dispozici i téměř celoročně. Plodem je 3-4 cm velká, zpočátku zelená pak purpurová, v době zralosti černá bobule, obsahující jedno až čtyři velká semena. Plody připomínají velké tmavé bobule stolní révy. Slupka je tenčí, dužnina je průsvitná, lehce trpká ale také velmi sladká s příjemnou hroznovou vůní. Velké kulaté plody na kmeni a větvích dávají jabuticabě její charakteristický vzhled. Mimo jedlých plodů jde i o krásnou dekorační rostlinu.

Na slunci sušené plody (mají pak svíravou chuť) se navíc uplatňují i v tradiční místní medicíně zejména proti průjmu, astmatu, hemoptýze (vykašlávání krve z plic) či zánětu mandlí. Bylo zjištěno, že plody skutečně mají antioxidační, protizánětlivé a antirakovinové účinky, zejména díky vysoké koncentraci resveratrolu. Čerstvé bobule (v Brazílii pod názvem jaboticabas) jsou velmi populární, podobně jako plody muscadinie (Vitis rotundifolia – Mucadine grape) v USA. Mimo odrůdy s klasicky černě zbarvenými bobulemi (např. 'Coroa', 'Murta', 'Sabará', 'Paulista', 'Ponhema', 'Sao Paulo', 'Mineira', atd.) existují již dokonce odrůdy i s červenými ('Roxa'), bílými  ('Branca', 'Rajada') či fialovo-bíle žíhanými bobulemi ('Rujada'). Bobule obsahují dostatek cukru i více kyselin, stejně jako bobule révy vinné. Oproti vinným hroznům obsahují více vitamínu C, fosforu a vápníku. Z aminokyselin pak zvláště lysin a tryptofan. Konzumují se čerstvé nebo se z nich vyrábí vyhlášené džemy, dosti silná sladká vína a likéry. Výroba vína je stejná jako u révy, jen někteří domorodci před lisováním asi polovinu bobulí zbavují slupky, aby výsledný mok neměl tak silnou tříslovinovou chuť. Zvláště červená vína z  jaboticabas mají velký potenciál a mohou směle konkurovat vínům vyrobených z hroznů révy vinné. Navíc jsou tyto stromy značně dlouhověké (některé výsadby mají přes 150 let) a jsou stále v plné produkci.

 

jaboticaba-cut-bowl

Autor fotografie: www.ediblehi.com

 

Zbývá říci jediné pro zdraví NA ZDRAVÍ.

 

 

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph. D.