Plátková síra patří do muzea. Nedá se zodpovědně dávkovat, nevíte kolik ze sudu uteče a kolik se do vína dostane.

Ve velkých provozech dávají SO2 v podobě plynu z tlakové flašky, prý to je nejlepší na výslednou chuť vína.

V domácích podmínkách je dobré používat tekutou síru a soupravu na stanovení síry ve víně. Jinými slovy síru změřit a pak přesně doplnit na potřebné množství (to se mění podle pH vína, sud x nerez atd..). Tak se dají vína držet na minimální hladině síry bez rizika oxidace nebo přesíření.

Tekutá síra je údajně vzhledem k obsahu dusíku vhodnější do rmutu než do vína, je to tak?

Je otázka co si představujete pod hentym onym tekutá síra. V podstatě to je vždycky nějaký pyrosulfit (thiosíran). Buď amonný (vhodný jen do moštu, protože dodává nezanedbatelné množství amoniakálního dusíku), draselný (to je asi ten nejčastější „pyroš“, dodává do vína draslík-mírně snižuje kyseliny, usnadňuje vypadávání vinného kamene, ve větším množství může způsobovat nahořklou chuť – pozor u vín na dlouhodobé zrání) a konečně sodný (sice nepovolený do vína, ale nezpůsobuje nahořklou chuť).

Pro mě je tekutá síra nejčastěji rozpuštěný thiosíran draselný.

diskusiu na:

http://www.wine.cz/forum.php?id=14380&t=&v=