Dle novější genetické studie (The „missing link“ Blaue Zimmerttraube revers that Blauer Portugieser and Blaufränkisch originated in Lower Styria – Maul a kol., 2016) se ukazuje, že původ odrůd Modrý Portugal a Frankovka je nakonec směřován do Dolního Štýrska.

Již dříve se uvažovalo o tom, že naše modré moštové běžně pěstované odrůdy posledních let, jako Frankovka modrá a Modrý Portugal mají společný původ. Debatu o tom dále rozvířily studie Boursiquot a kol. (2004) a zejména pak Lacombe a kol. (2013), zabývající se genetickými vazbami obou odrůd. Obě studie potvrdily užší příbuzenský vztah obou odrůd.

Tyto studie odhalily geny Sylvánského zeleného a Vídeňky (Heunisch weiss) vyskytující se u obou odrůd. Tato poslední studie navíc přidává další shodu – geny odrůdy Blaue Zimmettraube. Jde o starší modrou moštovou odrůdu, o které se naše novější ampelografie sice nezmiňují, ale nalezneme ji např. v ampelografii od Goetheho (Weinbau atlas) z roku 1873. Odrůda navíc nese ženské květy a je tedy nanejvýš pravděpodobné, že se bude jednat o matečnou odrůdu sprášenou pylem dosud neznámé odrůdy Sylvánské zelené x Heunisch. Původ této odrůdy nebyl zpočátku také hned jasný. Doložené plochy jsou v Německu (vinařská oblast Rheinhessen), Chorvatsku (pod názvem Modra Kosovina), Slovinsku (Modra Zhernina, Vranek), Štýrsku (Spätblaue) a severní Itálii (okolí Friulli pod názvem Sbulzina). Nicméně studie uvádí, že v 19. století je právě v Dolním Štýrsku tato odrůda často pěstována společně s odrůdami „Grüner Silvaner“ a „Weisser Heunisch“. Potvrzení přinesl i rodičovský test možných rodičů odrůdy Blaue Zimmettraube pomocí chloroplastové DNA analýzy, který identifikoval jako otcovskou odrůdu Blauer Gänsfüsser, vyskytující se právě ve Štýrsku.

Zajímavá je i poznámka Franze Xavera Trummera (1800-1858) v jeho díle „Systematische Classification und Beschreibung der im Herzogthume Steiermark vorkommenden Rebensorten“ z roku 1841, že vedle modře zbarvené odrůdy Blaue Zimmettraube se v Dolním  Štýrsku (dnes hlavně severní část Slovinska a Chorvatska) pěstovala i odrůda se šedě zbarvenými bobulemi – Grauen Zimmettraube (její předpokládaní rodiče jsou Modrý Portugal a Gamay). Trummer se zmiňuje i odrůdě s bílými bobulemi Weiße Zimmettraube se synonymy Beli Vranik či Blinica.

Za místo vzniku Frankovky se dříve uvádělo hned několik lokalit. Nejčastěji Německo, konkrétně oblast okolí Württembergu či chorvatský Lemberg nebo i Rakousko v oblasti Burgenlandu či Vőslau, kde se údajně tato odrůda pěstuje odnepaměti. Také na území Čech se hojně vyskytovala a šířila se odtud dále na východ (pod názvem Morávka). Díky širšímu rozšíření této odrůdy v celé severní Evropě je velmi těžké přesněji cílit na oblast vzniku jen na základě pěstebních ploch a synonym. Z historických pramenů však lze usuzovat, že odrůda bude mít původ v některé oblasti Rakousko-Uherska. Podobně i odrůda Modrý Portugal. Neustále se vedou polemiky kolem vzniku názvu této odrůdy a také právě samotný název se změnil, tedy alespoň v České republice (dříve Portugalské modré, nyní Modrý Portugal). Proč se v názvu objevuje Portugalsko, ač se tam dnes tato odrůda vůbec nepěstuje (a údajně ani nikdy před tím), se asi nikdy přesně nedovíme. Zajímavá je také zpráva od jistého Weigerta (1772), jež tvrdí, že tato odrůda byla přivezena do Štýrska tehdejším rakouským vyslancem baronem Friesem právě z Portugalska. Nicméně pravdou zůstává, že nejvíce se tato odrůda pěstovala v Rakousku (zejména kolem Vöslau). Odtud se pravděpodobně rychle rozšířila do Maďarska, Moravy, Chorvatska a Německa. Odrůda se ponejvíce scelovala s Frankovkou a svůj název mohla dostat i kvůli podobnosti těchto vín s těmi portugalskými.

Článek byl sepsán díky NAKI II – Vinohradnictví a vinařství pro zachování a obnovu kulturní identity vinařských regionů na Moravě.

Autor: Ing. Radek Sotolář, Ph.D.

O vyspělosti vinohradnictví a vinařství ve starém Egyptě se zachovalo mnoho dokladů. Dochovalo se množství nádob, na kterých je uveden ročník vína, jeho kvalita, původ a dokonce i jméno odpovědného předáka vinice, ze které pocházely hrozny pro výrobu tohoto vína. Chuť vína, které pili staří Egypťané, byla zřejmě většinou muškátová a sladká. Tento nápoj byl považován za opravdový nektar, často sladší a lahodnější než med. Nápoj to byl zřejmě poměrně drahý a ne pro každého. Víno bylo nedílnou součástí různých náboženských obřadů.

Na rozdíl od piva, které bylo lidovým nápojem oblíbeným ve všech společenských vrstvách, víno vyžadovalo větší péči a hlavně vhodné výrobní prostředí. V době Staré říše bylo víno (irep) výsadou králů a mohli si dovolit ho popíjet jen ti nejbohatší Egypťané. Výroba vína a práce na vinicích zaměstnávala spousty lidí a jistě si tento luxus nemohl dovolit každý. I proto se víno nejspíše často používalo i náboženským obřadům. To naznačují právě nálezy nádob s vínem z panovnických hrobek, jejich množství a ten fakt, že byly pohřbeny spolu s faraonem ukazuje, že šlo o důležitou součást jeho života. Na dně těchto nádob byly identifikovány zbytky kyseliny vinné, pryskyřice či nakrájené fíky (ty se mohly přidávat během kvašení pro zvýšení cukernatosti nebo později do vína, např. kvůli aroma).

Víno bylo buď místního původu (produkce vína byla koncentrována blízko Rudého moře a v nilské deltě) nebo se dováželo ze zahraničí (z počátku z území dnešní Palestiny či Jordánska). Egypťané tento mok pokládali za božský dar. Víno se pilo během slavností, používalo se při náboženských obřadech, jako léku či obětina bohům. Nejčastěji jej spojovali s Usirem, podobně jako později Řekové s Dionýsem nebo Římané s Bacchusem. Mimo hlavního boha vína Usira (Osiris) uctívali Egypťané i další bohy spojené s vínem, jako Shezmu – bůh výroby (nejčastěji lisování) vína, Renenutet – bůh pro ochranu vinice a výroby vína a Hathor – bohyně proti opilství.

Egypt významným producentem vína

Nejstaršími písemnými doklady o víně nalezenými v Egyptě jsou pečetě na zátkách nádob, které byly objeveny v hrobkách z před dynastického období. Faraoni tehdy vlastnili jednak soukromé vinice, jejichž produkce byla určena především na pohřební obřady, jednak menší pozemky, kde si pěstovali révu na víno pro běžné příležitosti. Například faraon Džoser (vládl kolem 2610–2590 př. Kr.) měl vinici zasvěcenou Horovi, která se jmenovala „Pochválen buď ty, Hore, který jsi na prahu nebes„. Bohatší Egypťané, kterým se poštěstilo ochutnat víno z této vinice, jej nazývali prostě „Horův nápoj“. V době Nové říše, zejména počínaje 19. dynastií, víno zlidovělo a rozšířilo se po celé zemi. Egypt se stal významným producentem vína a vyvážel je i do ostatních zemí ve Středozemí. Nejúrodnější vinice se nacházely v deltě Nilu, nicméně někteří pěstitelé si zakládali vinice i dále na jih. Egypťané věděli, že kvalita vína úzce souvisí s kvalitou půdy. Díky každoročním záplavám zakládali vinice na umělých vyvýšeninách chráněných zídkami nebo pěstovali keře révy vinné na vyšším vedení pergolového typu.

Co se pěstovalo? Jak se sklízelo?

Díky obrazům ze stěn hrobek zámožnějších Egypťanů si můžeme vytvořit představu nejen o tom, co se pěstovalo, ale i jak se hrozny sklízely a zpracovávaly. Podle těchto maleb a hieroglyfických záznamů vidíme, že již faraónové prvních dynastií pěstovali přibližně 6-8 odrůd révy. Je zajímavé, že vyobrazeny jsou více odrůdy s modrým hroznem. Když nadešel čas vinobraní, pustila se do práce skupina sběraček (byla to zjevně spíše ženská práce). Hrozny buď odřezávaly nožem se zakřivenou čepelí nebo je opatrně jen ručně trhaly do proutěných nůší nebo košíků zavěšených na tyči, které odnášeli muži na ramenou do vinařské dílny. Následovalo drcení a lisování hroznů. To probíhalo tak, že pověření dělníci vstoupili do velké nádoby z akáciového dřeva naplněnou hrozny a šlapali je v rytmu určovaném dvěma hudebníky, kteří klepali chřestidly. Šťáva z hroznů se pak zachytávala do další hliněné nádoby, v které probíhalo kvašení. Tato nádoba svým tvarem silně připomínala amforu. Zejména ty nalezené v Abydosu, byly podlouhlé, jeden palec tlusté a ukončené špičkou, umožňující její uskladnění do písku (částečně se zahrabávaly). Podobné nádoby jen s nepatrnou změnou ve tvaru používaly i jiné středomořské národy jako Féničané, později Řekové a Římané. V hrdle těchto nádob byla během fermentace použita zátka z rákosu, která umožňovala oxidu uhličitému vznikajícímu během kvašení uniknout ven mimo nádobu. Dokonce byly objeveny i nádoby, které měli zřejmě pro tento případ v hrdle malé miniaturní otvory. Po fermentaci se víno stočilo do další nádoby vymazané pryskyřicí a uzavřené jílovou zátkou. Tyto postupy měli maximálně zabránit oxidaci vína, víno tak bylo připraveno vyzrávat i několik let.

Scény z vinobraní a lisování hroznů bývaly oblíbeným námětem výzdoby egyptských hrobek již od období Staré říše. Jeden velmož z Théb jménem Senefer ponechal dokonce strop své hrobky nerovný, aby vinný altánek namalovaný na stropě vypadal co možná nejrealističtěji. A dokonce v hrobech XXI. dynastie byly nalezeny i mumifikované jednotlivé bobule dosud blíže neurčené odrůdy. Z těchto maleb se také dozvídáme, že Egypťané znali a používali i další způsob lisování. Hrozny nebo rmut se vkládaly do plachet, které byly na obou koncích připevněny na tyče. Dělníci plachtou kroutili nad nádobou, do níž se zachytával vzácný mok. Pravděpodobně šlo již jen o druhé lisování (dolisování) pošlapaných hroznů. Je tedy zřejmá snaha o to, aby ani kapka nepřišla nazmar. Získané víno se uchovávalo v zapečetěných džbánech, na něž se zapisoval původ a datum stočení do džbánu. Tyto údaje sloužily ke kontrole kvality některých vín, zejména těch, která se dovážela ze zahraničí. Některé pečetě byly poměrně výmluvné – např. pečeť zhotovená jistým Thutmosem, který žil za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. Kr.) uvádí: „Roku XXX, dobré víno z rozsáhlé vinice při chrámu Ramesse II. v Per-Amonu. Vedoucí vinařů, Thutmose.“ Na amforách můžeme nalézt nápisy jako „osmé víno“ nebo „třetí víno“. Podle některých historiků tyto nápisy znamenaly, že víno bylo třikrát nebo osmkrát přetáčeno, což účinně zabraňovalo jeho znehodnocení. V době vlády ramessovské dynastie obchod s vínem prosperoval a po Nilu se plavilo mnoho lodí převážejících džbány s vínem. Egypt nebyl schopen vyrobit dostatečné množství tohoto božského moku, a proto ho dovážel z Fénicie, Sýrie nebo Palestiny. Existují například záznamy o tom, že jistý úředník z královského paláce převážel na třech lodích 1500 zapečetěných džbánů s vínem a 50 džbánů s nápojem šedeh (což byl nejspíš likér z vína a medu). Kupříkladu řecký historik Herodotos (484-430 př. Kr.) uvádí, že v jeho době se víno do Egypta dováželo zejména ze všech částí Hellady (Řecka) a také z Phoenicie (Fénicie), a to dvakrát ročně mimo období záplav.

Dezertní víno z muškátových odrůd

Dá se tedy usuzovat, že Egypťané obecně měli rádi vína spíše sladká. Vzhledem k tomu, že teploty byly v Egyptě poměrně stálé, jednotlivé ročníky se od sebe zřejmě příliš nelišily. Podle současných znalostí bylo víno, které pili faraóni a zámožní lidé, sladké tedy spíše dezertní. Vyrábělo se nejspíše z muškátových odrůd, jako Muškát alexandrijský nebo Muškát modrý. Méně zámožní Egypťané se museli spokojit s vínem palmovým nebo datlovým. Z typů vín (z pozdějších řecky nebo latinsky psaných záznamů) známe kupříkladu mariutské víno, jež pocházelo z vinic z delty. Bylo to údajně sladké víno, s delší dobou uchovatelnosti a mimořádně aromatickou vůní. Říká se, že velkou milovnicí mariutského vína byla i Kleopatra (69-30 př. Kr.). Z dalších typů můžeme zmínit tanidské – sladké, nazelenalé, jemně bílé víno a nebo sebennytské víno. O něm se Plinius (23-79 po Kr.) domníval, že se vyrábělo z tháosoských hroznů, s přídavkem borovicové pryskyřice. Zcela zajímavě dopadly i rozbory suchých zbytků na dně nádob určených k uchovávání vín z hrobky faraóna Tutanchamona (vládl 1333-1323 př. Kr.). Byl pohřben s téměř třemi desítkami hliněných nádob, z nichž některé pocházely ještě z éry vlády jeho děda Amenhothepa III. (vládl 1388–1351/1350 př. Kr.) a v době uložení do hrobky, bylo víno uvnitř staré i více než 30 let. Jen čtyři nádoby nesly označení, že šlo o víno sladké. Dá se tedy předpokládat, že panovník měl v oblibě asi spíše víno suché. Otázka „červené nebo bílé“ zůstávala dlouho nerozřešena. V roce 2007 však zveřejnil tým španělských chemiků závěry výzkumu těchto nádob a rozborem zaschlých usazenin na dně džbánů zjistili i barvu vína, které bylo v nádobách skladováno. Na přítomnost vína se dá téměř stoprocentně usuzovat z přítomnosti stop kyseliny vinné, která se v přírodě jen zřídka vyskytuje v jiných produktech. Přítomnost červeného vína prozradí zase stopy barviva malvidinu. Takže se dá říci, že Tutanchamon pil z větší části navíc ještě i vína červená.

V Egyptě byly nalezeny dokonce i jakési skleněné sklenice, zřejmě pro obřadní pití vína. Nejstarší jsou z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Výroba skla je pevně svázána s hutnictvím, nutností je pec, vysoká teplota a manipulace s roztaveným materiálem. Sklenici tvoří křemen (písek) a kov. Platí, že čím je vyšší kujnost rudy, tím nižší je potřeba teplota k tavení. Jako hlavní zdroj kovu se používal natron (uhličitan sodný). Věděli také, že přidáním stopového množství jiných kovů změní barvu získaného surového skla. Např. zlato mění barvu do červena, kobalt do modra. Kobalt Egypťané dováželi z Persie, patrně záměrně za tímto účelem. Ze skla se vyráběly především barevné korále a malé nádobky pro parfém a jiné drahocenné kapaliny. Tavenina tuhla v jílové matrici. Výrobu skla záhy zdokonalili Féničané, kteří vynalezli foukání skla (kolem roku 100 př. Kr.). Později Římané vyrábí dokonce i okenní tabule (ovšem stále dosti matné). Jasné a průhledné sklenice jak je užíváme dnes, jsou známy až z 15-tého století z Itálie.

Nástěnná malba z thébské hrobky kněze faraona Amenhotepa I. (vládl 1525-1504 př. Kr.) jménem Khamwaset; ukazuje sklizeň hroznů, jejich šlapání (lisování), lití moštu do kvasných nádob (amfor) a jejich převoz do místnosti, kde mok dokvasí a bude zrát (patrně šlo o nějaký chrámový komplex). Zcela dole nosiči nesou kvasnou nádobu se zřetelnými otvory v hrdle, sloužícímu k úniku oxidu uhličitého během fermentace.

Autor:

Ing. Radek Sotolář, Ph.D.

Jestliže vám na vaší dovolené v některých exotických zemích světa nabídnou zvláštní, a přesto zajímavé víno, nebuďte překvapeni, víno se v těchto zemích tradičně vyrábí z jiných surovin než z hroznů révy vinné. K nejstarším kulturním rostlinám z nichž se vyrábí mimo jiné i víno, patří některé palmové stromy. Palmové víno vzniká kvašením mízy získávané z nařezaných mladých květenství nebo vegetačních vrcholů mnoha tropických palem hlavně z rodů Arenga, Borassus, Caryota, Cocos, Corypha, Phoenix a Raphia. Palmové víno připomíná chutí burčák a obsahuje zhruba 3,6 % alkoholu. Dnes se nejčastěji s těmito víny můžeme setkat zejména v jižní a jihovýchodní Asii.

Datlovník pravý – Phoenix dactylifera L.

 Pro Evropany je  historicky nejznámější „vínodárný“ palmový strom Datlovník pravý. Jeho domovinou jsou suché subtropické oblasti Přední Asie a severní Afriky. Datlovník pravý, dříve Datlovník obecný neboli palma datlová má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky date palm, francouzsky datte, španělsky datil nebo portugalsky tamara. Datlová palma patří k nejstarším kulturním rostlinám suchých subtropických oblastí Asie a severní Afriky. Byla známa již 3 000 let před naším letopočtem v Íráku a Egyptě, v 16. století byla introdukována do Ameriky a v současné době se pěstuje také v Indii a v Austrálii. Hlavní oblastí pěstování je Sahara a Přední východ. Z palmy datlové se získává ovoce, med, cukr, pasta, sirup, víno, likér a pálenka arak.

Palma dosahuje výšky až třicet metrů, její tlustý kmen má až 70 cm v průměru a dosahuje vysokého stáří kolem sta let. Listy jsou lichozpeřené, modrozelené barvy, 3-4 m dlouhé. Řapík je ostnitý. Datlovník patří mezi dvoudomé rostliny. Vytváří latovitá květenství buď samčích nebo samičích květů, vyrůstajících v paždí listů. Květenství jsou zprvu obalena hnědým toulcem. Samičí, větrem opylované květy mají trojpouzdrý semeník a tři bíle-nazelenalé kališní i korunní lístky. Metlovitá květenství jsou slámově žlutá až 70 cm dlouhá. V době zralosti plodů se tyto větve protahují na délku i přes jeden metr. Květy samčího květenství jsou obdobného vzhledu, ale semeník chybí nebo je zakrnělý a květenství dosahují zhruba jen 25 cm. Plodem je oválná, až 7 cm dlouhá, hnědožlutá, oranžovožlutá nebo červenohnědá bobule. Má tenkou pokožku, která zakrývá sladkou dužninu a jedno velké, tvrdé, světle hnědé semeno  s podélnou rýhou.

Zdroj fotografie: www.biolib.cz

Měkké nebo sušené plody používali lidé v pouštních oblastech jako základní potravu pro sebe i jako krmivo pro dobytek. Dužnina plodu obsahuje vodu, cukry, bílkoviny, tuky, fosfor, vápník, železo a také vitamíny A a B1. Zralé datle se většinou konzumují čerstvé nebo sušené, případně vařené nebo pečené. Připravuje se z nich také marmeláda, různé cukrovinky, sirup nebo likér. V semenech najdeme zejména bílkoviny a olej. Zpracovávají se na výrobu mýdel a kosmetiky.

Palmové víno (anglicky obecně zvané toddy) se připravuje z datlové šťávy, která po naříznutí prýští z kmene nebo řapíků listů. Víno z datlovníku je známo z Egypta již z období tzv. Staré říše (přibližně 2700 – 2160 př. n. l.). Mezi méně zámožnými Egypťany byl v té době velmi oblíbený také nápoj zvaný šedeh, což byl patrně již likér z palmového vína a medu. Palmová šťáva slouží i k výrobě cukru nebo pálenky. Kmeny palem se používají i jako stavební nebo palivové dřevo, z listů se zhotovují střechy chatrčí, pletou koše nebo rohože. Vlákna řapíků listů se pak spotřebovávají na výrobu lan, kartáčů a košťat.

Rafie vínodárná – Raphia vinifera Beauv.

Dalším, tentokráte africkým druhem, z něhož se vyrábí zajímavé víno je Rafie vínodárná. Její domovinou je západní tropická Afrika. Rafie vínodárná neboli palma vínová má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky  bamboo-palm nebo také King bamboo-palm, německy weinpalme a spoustu dalších afrických jako např. bambu, bator, oriba, kpakoko či evan údi. Rafií bylo popsáno přibližně asi 20 druhů, hlavně z tropické Afriky a Madagaskaru, po jednom z Jižní Ameriky a Jižní Afriky (Mosambik). Jde o palmu z čeledi arekovitých (Arecaceae), rostoucí především v Nigérii, Beninu, Zairu, Kamerunu, Kongu a Gabonu. Nařezávají se stonky nebo vegetační vrcholy, z nichž poté prýští míza, která se zahušťuje v sirup a slouží k pití nebo se z ní vyrábí medu podobný produkt (může sloužit i ke konzervaci jiných potravin) anebo se nechává zkvasit na vínu podobný nápoj.

Palma dosahuje výšky až kolem sedmi metrů. Má poměrně tlustý kmen a až 13 m dlouhé zpeřené listy. Rafie patří mezi palmy s nejdelšími listy vůbec (zaznamenaný rekord je 25 metrů!). Hlavní nervatura listu je trnovitá. Květní palice je volněji rozvětvená a dosahuje až přes 2 metry délky. Objevuje se až v dospělosti stromu (obvykle výška stromu zhruba kolem 5-ti m), pod listy a po stranách kmene. Květy jsou bílé. Plod je žlutohnědý připomínající šištici. Dužnina plodů je většinou považována za nejedlou (obsahuje alkaloidy). Přirozeně roste většinou trsovitě v brakických (poloslaných) vodách, poblíž mangrovníkových porostů. Miluje vlhká, vodnatá místa při okrajích zátok.

Palma slouží převážně k produkci sladké šťávy. Z této šťávy se pak dělá sirup, cukr, zkvašením palmové víno nebo destilací pálenka arak. Míza obsahuje přibližně 11% cukrů, zejména sacharózu a má neutrální pH mezi 7,0-7,2. Kvašení  probíhá nejdříve za tři dny, kdy se v ní přirozeně namnoží baktérie rodů Lactobacillus, Micrococcus, Leuconostoc, Streptococcus či Acetobacter a sníží se pH alespoň na 4,5. Palma má však vícero využití, mimo mízy poskytuje i tzv. zahradnické lýko a africkou piasavu (palmová vlákna), hlavní žebra listů slouží i jako tyčky nebo stavební materiál. Palmové víno hraje důležitou roli v mnoha ceremoniích např. v Nigérii či jinde v centrální a západní Africe. Zejména při svatbách, oslavách narození nebo pohřbech se víno objevuje ve velkorysém množství. I palmové víno je často „doplněno“ léčivými bylinami a užívá se jako léku pro vícero fyzických obtíží. Víno má také vícero názvů, jednak podle etnika daných států (např. v Mosambiku se nazývá ubusulu, v Kongu malafu, atd.), jednak podle typu vína (různé délky kvašení) a jednak podle použitého palmového druhu (např. cocoti – kokosová palma).

Sladkou šťávu poskytují i některé jiné palmy rostoucí v Indii, na Cejlonu, Austrálii, Kanárských ostrovech, Jižní Americe, atd. Nejznámější z nich je palma cukrová (Arenga pinnata  Merr.), palma vějířová (Borassus flabelliformis L.), moukeň ztepilá (Bactris speciosa Mast.) či ságovník pravý (Metroxylon sagu Roxb.).

Kokosovník ořechoplodý  – Cocos nucifera L.

Nejběžněji pěstovaným palmovým druhem je dnes kokosová palma, neboli kokosovník ořechoplodý (angl. coconut, něm. kokospalme, franc. cocotier). Kokosovník ořechoplodý je palma z čeledi arekovitých, původem pravděpodobně z jihovýchodní Asie, pěstovaná v tropických oblastech na březích moří a velkých řek. Pěstován je pro svůj plod, respektive jeho semeno, nazývané kokosový ořech. Kokosovník se pěstuje již více než tři tisíce let, např. v Indii jsou první záznamy o jeho pěstování datovány již kolem roku 1000 př.n.l. Střední Evropa se o kokosovníku dozvídá v 16. století z antických spisů a herbářů. Dnes se pěstuje v tropických oblastech celého světa. Palma poskytuje kokosy, olej, kopru, víno, likér a samozřejmě pálenku arak.

Kokosovník ořechoplodý je až 30 metrů vysoká palma, v kmeni často prohnutá. Kmen je pokryt hustými kruhovými jizvami. Listy podlouhlého tvaru vyrůstají na vrcholku palmy, jsou dlouhé až 6 metrů a mají silnou tenkou žilku uprostřed. Řapík dosahuje délky až 1 m. Květy, vyrůstají v dlouhých latách z paždí listů, mají žlutou barvu, jsou samčí i samičí, opylování probíhá samosprašně. Plodem kokosovníku je velká peckovice vejčitého tvaru o průměru kolem 30 cm. Pokožka je zeleného až žlutozeleného zbarvení. Konzumuje se semeno (kokosový ořech), ze kterého se sloupne vláknitý obal, který kokosu umožňuje rašení a plave na hladině vody, čímž umožnil rozšíření kokosovníku do mnoha částí tropického pásu. Na jedné palmě se urodí kolem 50-60 plodů. Semeno kokosovníku je vlastně ono ovoce, které běžně konzumujeme. Je vejčitého tvaru o průměru kolem 15-20 cm, kryté velmi tvrdým oplodím. Uvnitř nezralých semen je vrstva bílkoviny, která vytváří ve vodě emulzi – kokosové mléko. Při zrání se podíl kokosového mléka zmenšuje, ale úplně nevymizí. Při usušení dužniny vzniká průmyslově využitelná kopra. Kokosovník se rozmnožuje výhradně semeny, jejichž klíčivost se pohybuje v rozmezí několika měsíců až let.

Zdroj fotografie: www.e-herbar.net

Semeno kokosu (vlastní plod) obsahuje 60-67% tuku, 20% glycidů, 8% proteinu a 6% vody. Lisováním nebo extrakcí se získává kokosový olej s bodem tání 23 – 26 °C. Kokosovník má vícero využití. Z vláknité vrstvy z oplodí se pletou rohože a pytle, dokonce se z ní spřádají motouzy. Z listů se pletou košíky a používají se také jako střešní krytina. Sladká šťáva se zpracovává na cukr nebo palmové víno. Z kokosu se získává kokosový olej a kokosová moučka. Ze zkvašeného kokosového mléka se často vyrábí lihovina zvaná arak. Z mladých listů se připravuje také salát.

Výroba vína je jednoduchá. Když palmy nasadí na květ, sběrač vyleze po kmeni nahoru, nařízne jej pod poupětem a jeho rozštěpující se tlustý stonek musí pevně stáhnout, většinou obtočením listu. Pod květenstvím je pak umístěna nádoba z pálené hlíny, zachycující kapající tekutinu. Strom vyroní za den jeden a půl litru šťávy, která stačí během 24 hodin zkvasit na vydatné palmové víno. Bosý sběrač má k pasu přivázánu plastikovou nádobu, do které nachytané toddy (anglická zkomolenina sanskrtského slova tádí) přelévá. Nesmí také každé ráno zapomenout ostrým nožem naříznout stonek, aby palma stále ronila mízu. Mléčně zabarvená tekutina, chutí připomínající kyselý burčák, se přes sítko nalévá přímo do nastavených sklenic. V horkém počasí stačí půl litru na omámení mysli a těžký spánek. Nechá-li se palmová míza hned po načepování převařit a zahustí se, dá dobrý nažloutlý cukr. Destilací se také vyrábí velmi silná lihovina arak, obsahující někdy až 70 procent alkoholu.
Stromy ale musejí i odpočívat, a tak po měsících sběru nastává tříměsíční pauza. Během ní palmy nasbírají novou sílu a sběrači zase utratí všechny vydělané peníze. Kolotoč může začít znovu.

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph. D.

S révou vinou se dnes můžeme setkat na jakémkoli kontinentu, vyjma Antarktidy, nicméně na kontinentech, kde réva vinná domácí není, se dodnes pěstují jiné druhy rév nebo dokonce úplně jiné botanické druhy, ze kterých místní lidé vyrábějí mošty a mnohdy vskutku zajímavá vína. K takovým oblastem patří zejména tropické oblasti, s nepřeberným množstvím rostlinných druhů, rostoucích u mořského pobřeží až po horské oblasti. Mnohé ovocné stromy z těchto oblastí moderní člověk ani neokusil či naopak vyzkoušel od místních lidí, ale nevěděl z jakého stromu produkt pocházel. Také známější druhy, které jsou již několik let potravinářsky využívány, ukazují i širší použití např. ve farmacii a lékařství.

Biriba – Rollinia mucosa (Jacq.) Baillon

Druhem, z něhož se vyrábí velmi zajímavé víno je Rollinia mucosa neboli Biriba.  Tento tropický ovocný strom dává velmi chutné a aromatické ovoce. S vínem  tohoto ovocného druhu se můžeme setkat zejména v Brazílii.

Biriba neboli Rolinie má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky Biriba, Wild sugar apple či Brazilian custard apple, německy rotzapfel či schleimapfel, francouzsky Biribá nebo Cachiman crème, španělsky Cachiman či Anón cimarrón nebo portugalsky Fruta de condessa. Jde o ovocný strom z čeledi láhevníkovitých (Annonaceae), rostoucí přirozeně v  tropické Střední a Jižní Americe a pěstuje se od Floridy a Karibiku až po severní Argentinu, ale také již na Filipínách. Plody se konzumují v plné zralosti většinou syrové. Aromatická šťáva slouží jako osvěžující nápoj nebo se využívá  pro výrobu sirupu či vína.

Autor fotografie: www.thedailypedia.com

 Jde o rozložitý strom, až 20 metrů vysoký. Listy jsou střídavé, eliptické a celokrajné. V období sucha postupně opadávají. Mladé větve, stejně jako pupeny, jsou hustě hnědě chlupaté. Květy jsou zeleně zbarvené, oboupohlavné, s nápadnou až 2 cm velkou třírohou (křídlatou) korunou. Plodem je velké až 15 cm, kulaté souplodí, ve zralosti hnědavě žluté barvy. Povrch plodu pokrývají masité, zduřelé šupiny, s vyčnívajícími tupými špičkami. Dužnina je smetanově bílá, ve zralém stavu kašovitá, s jemnou sladkokyselou, velmi aromatickou chutí. Dužnina obsahuje i několik tmavohnědých, zploštělých až 1,5 cm velkých semen.

Konzumuje se dužnina v syrovém stavu dobře zralých plodů. Vybírá se lžičkou přímo z rozkrojeného měkkého ovoce. Dužnina se používá i k aromatizování zmrzlin a k přípravě studených mléčných nápojů (koktejlů). V Brazílii se ze šťávy z dužniny vyrábí i víno. Používají se jen zralé plody nebo většinou plody již přezrálé a tudíž neprodejné (když zčernají obalové šupiny plodu). Chuť vína je sladkokyselá s citrónovou dochutí. Plody obsahují cukry, tuky, minerální látky (vápník, fosfor a železo) a vitamíny (zejména vitamín C a komplex B vitamínů, jako B3-niacin, B1-thiamin a B2-riboflavin). Kromě jedlých plodů poskytují rostliny éterické oleje používané pro výrobu parfémů a koření. Farmaceutický výzkum prokázal, že chemické sloučeniny nacházející se v kůře a listech mají fungicidní, bakteriostatické a zejména cytostatické účinky. První popsanou látkou je rollicosin izolovaný z nezralých plodů této rostliny v roce 2003 (inhibuje srdeční mitochondriální NADH-ubiquitin-oxidoreduktázu).

Buni – Antidesma bunius (L.) Sprengel

Dalším druhem, z něhož se vyrábí i víno je Antidesma bunius neboli Buni.  Tento původem patrně asijský ovocný strom dává kyselkavé plody, ze kterých se zejména v asijských státech připravuje zajímavé červené víno nebo ocet.

Buni nebo bignaj má ještě spoustu dalších podobných názvů jako: anglicky Bignay, Currant tree či Chinese laurel, francouzsky Antidesme, Španělsky Buni či Biniai a spoustu dalších místních asijských názvů. Jde o starou asijskou (konkr. jihovýchodní Asie) kulturní rostlinu z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae), rostoucí přirozeně v tropických a subtropických oblastech od Himalájí až po severní Austrálii. Tento ovocný strom se dnes nejvíce pěstuje v Indii, Indonésii, Malajsii, Jávě, Filipínách, Thajsku, Vietnamu, Cejlonu, Číně či Austrálii a introdukován byl na Kubu, Honduras, Izrael a USA. Plody se konzumují v plné zralosti většinou syrové, dále se z nich vyrábí marmeláda nebo želé, ze šťávy se vyrábí víno nebo ocet.

Autor fotografie: www.cz.pinterest.com

 Jde o stálezelený, dvoudomý, přibližně deset metrů vysoký strom s převislými větvemi. Listy jsou střídavé, lesklé, kožovité, kopinaté a celokrajné, dlouhé až 20 cm. Samčí květy jsou přisedlé, uspořádané do menších hroznů, naopak samičí květy jsou uspořádány v mnohakvětých hroznech, vyrůstajících na koncích větví a v paždích listů. Květy jsou malé, asi 2 mm velké, ale mají silnou, poněkud nepříjemnou vůni. Plodem jsou kulaté peckovice v  převislých hroznech, většinou po jednom či po dvou, dlouhých až dvacet centimetrů. Jednotlivé plody jsou velké zhruba jeden centimetr. Mají pevnou, tenkou a lesklou pokožku. Dozrávají postupně a proto mají  hrozny různou barvu. Nezralé jsou zelené, pak bíložluté, postupně červenají a v plné zralosti jsou černé. Stejně tak i získaná šťáva z dužniny je z nezralých plodů bezbarvá, později tmavě červenofialová. Dužnina je šťavnatá, zhruba 3 mm, oproti květům nepříliš aromatická, svěže kyselkavé až sladkokyselé chuti podobné brusinkám. Šťáva silně barví. Uvnitř dužniny je jedno vejčité, světle hnědé, bradavičnaté semeno.

Zralé, tmavě červené nakyslé plody se konzumují čerstvé jako ovoce. Díky vyššímu obsahu pektinu se z nich vyrábí i kvalitní marmeláda či želé. Z plně zralých plodů se získává výborná šťáva, která se mnohde ještě dále zpracovává na víno nebo ocet. Víno bývá kyselejší s hořkosladkou dochutí. Do Evropy se dováží toto ovocné červené víno většinou z Thajska pod názvem Maoberry wine. Ve víně bylo zjištěno větší množství fenolů, flavonoidů a antokyanů (významný je podíl katechinu), čili zdraví prospěšných látek, dnes tolik vyhledávaných. Účinky jsou zejména antioxidační a antirakovinové. Nezralé i zralé plody se využívají i jako koření, nejčastěji dušené s rybou nebo s dalšími tradičními pokrmy. Plody obsahují zejména vápník, železo, antokyany a karotenoidy. Konzumují se i mladé listy, většinou dušené s rýží. Kůra je však jedovatá!

Mořské víno – Coccoloba uvifera (L.) Jacq.

Podobně i Coccoloba uvifera, česky hroznovec,  je velmi zajímavý rostlinný druh, z něhož se ve státech kolem Karibského moře vyrábí vyhlášené chutné víno.

Hroznovec neboli Mořské víno má podobný název i v jiných jazycích: anglicky Sea grape, francouzsky Raisin bord de mer či španělsky Uva de Plaja. Jde o velmi zajímavý ovocný strom z čeledi rdesnovitých (Polygonaceae), rostoucí přirozeně v pobřežních oblastech tropické a subtropické Ameriky – od Floridy až po Brazílii a Peru. Mimo Ameriky se kulturně pěstuje i na Filipínách. Plody se konzumují syrové nebo zavařené či jinak tepelně zpracované. Ze šťavnaté dužniny se vyrábějí marmelády, želé a šťávy, v Karibiku navíc ještě i velmi chutné víno.

Autor fotografie: www.commons.wikimedia.org

Tento stálezelený až 15-ti metrový strom vyžaduje horké klimatické podmínky a lehké půdy. Je odolný vůči suchu a daří se mu i v zasolené půdě. Při delším období sucha shazuje až 25 cm velké kožovité srdčité listy, před opadem zbarveny do zlatočervena. Během roku vytváří mnoho malých bílých kvítků, uspořádaných v až 30 cm dlouhých hroznech. Zajímavostí je, že květ není rozdělen na korunu a kalich. Plodem jsou ořechy, uložené v masitém lůžku, takže plody na první pohled připomínají spíše peckovici. Jsou hustě nahloučené po 20-50 kusech v dlouhých hroznovitých plodenstvích až čtyřicet centimetrů dlouhých. Jednotlivé plody jsou velké zhruba 2 cm, kulatého až hruškovitého tvaru. Ve zralosti mají červenofialovou barvu. Otrhávají se jednotlivé červeně zbarvené plody, protože celý hrozen nedozrává ve stejnou dobu. Pod tenkou slupkou je asi čtyřmilimetrová vrstva šťavnaté, fialově-načervenalé, dužniny. Má sladkokyselou a poměrně i svíravou chuť. Dužnina ukrývá asi 1,5 cm tvrdý bílý ořech, zašpičatěle vejčitého tvaru.

Konzumují se jak ořechy, tak dužnina. Ořechy se jedí syrové i  pražené, svíravá sklovitá dužnina je vhodná na džemy, šťávy a víno. Pro výrobu vína se používají jen velmi zralé peckovice (tmavofialové) obsahující dostatek antokyanů. Optimální zralost zjistím i tak, že při zmáčknutí zralých (spíše přezrálých) „hroznů“ v dlani, vytéká šťáva. Cukernatost šťávy takto zralých plodů se pohybuje kolem 19-22° Brixů (tj. 17,5-21° NM). Problémem někdy bývá nižší obsah kyselin (obyčejně 4,5-6 g/l), které se pak přidávají do šťávy na optimální úroveň 6,5-7,5 g/l. Ideální láhvová zralost je již za 3 měsíce. Rostlina se uplatňuje i v lékařství, zejména proti průjmům. Pryskyřice (v listech) má vysoký obsah tříslovin, proto je vhodná na činění kůží a na barvení.

Jabuticaba – Myrciaria cauliflora (Mart.) O.Berg

Snad nejzajímavějším ovocným druhem, plodícím přímo na kmeni a větších větvích,  je jabuticaba (džabotikaba). Její plody připomínají bobule velkoplodých stolních hroznů nejen svým vzhledem, ale i chutí a vůní. Taktéž víno z nich vyrobené je velmi podobné vínům révovým.

Jabuticaba je také nazývána jako Brazilian Grape Tree (brazilský hroznový strom), Jaboticaba, Jabotica, Jabuticabeira, Guaperu, Guapuru, Hivapuru, Sabará či Ybapuru); jde o velmi zajímavý ovocný strom z čeledi myrtovitých (Myrtaceae), rostoucí přirozeně v Jižní Americe, konkrétně Argentině, Paraguay a Brazílii. Ovocem jsou kulaté černé bobule s bílou dužinou, které se konzumují v čerstvém stavu nebo se používají pro výrobu rosolů a nápojů (čistá šťáva nebo i víno).

Autor fotografie: www.youtube.com – Jabuticaba – The Brazilian Grape Tree

Jméno stromu vzniklo složením dvou slov Jabuti (želva) a Caba (místo), tedy místo, kde nalezneme želvy. Rašící strom má lososově zbarvené listy,  později zelenající. Roste velmi pomalu  a dožívá se i přes 150 let. Preferuje vlhké, lehce kyselé půdy. Nicméně roste uspokojivě dokonce i na půdách s obsahem vápníku či půdách písčitých, pokud má zajištěnu dostatečnou závlahu. Květy jsou bílé, rostoucí přímo z kmene. Vykvétá většinou jedenkrát, v rovníkových oblastech i dvakrát ročně. V tropických regionech s dostatečnou závlahou rozkvétá často a čerstvé ovoce tak může být k dispozici i téměř celoročně. Plodem je 3-4 cm velká, zpočátku zelená pak purpurová, v době zralosti černá bobule, obsahující jedno až čtyři velká semena. Plody připomínají velké tmavé bobule stolní révy. Slupka je tenčí, dužnina je průsvitná, lehce trpká ale také velmi sladká s příjemnou hroznovou vůní. Velké kulaté plody na kmeni a větvích dávají jabuticabě její charakteristický vzhled. Mimo jedlých plodů jde i o krásnou dekorační rostlinu.

Na slunci sušené plody (mají pak svíravou chuť) se navíc uplatňují i v tradiční místní medicíně zejména proti průjmu, astmatu, hemoptýze (vykašlávání krve z plic) či zánětu mandlí. Bylo zjištěno, že plody skutečně mají antioxidační, protizánětlivé a antirakovinové účinky, zejména díky vysoké koncentraci resveratrolu. Čerstvé bobule (v Brazílii pod názvem jaboticabas) jsou velmi populární, podobně jako plody muscadinie (Vitis rotundifolia – Mucadine grape) v USA. Mimo odrůdy s klasicky černě zbarvenými bobulemi (např. ‚Coroa‘, ‚Murta‘, ‚Sabará‘, ‚Paulista‘, ‚Ponhema‘, ‚Sao Paulo‘, ‚Mineira‘, atd.) existují již dokonce odrůdy i s červenými (‚Roxa‘), bílými  (‚Branca‘, ‚Rajada‘) či fialovo-bíle žíhanými bobulemi (‚Rujada‘). Bobule obsahují dostatek cukru i více kyselin, stejně jako bobule révy vinné. Oproti vinným hroznům obsahují více vitamínu C, fosforu a vápníku. Z aminokyselin pak zvláště lysin a tryptofan. Konzumují se čerstvé nebo se z nich vyrábí vyhlášené džemy, dosti silná sladká vína a likéry. Výroba vína je stejná jako u révy, jen někteří domorodci před lisováním asi polovinu bobulí zbavují slupky, aby výsledný mok neměl tak silnou tříslovinovou chuť. Zvláště červená vína z  jaboticabas mají velký potenciál a mohou směle konkurovat vínům vyrobených z hroznů révy vinné. Navíc jsou tyto stromy značně dlouhověké (některé výsadby mají přes 150 let) a jsou stále v plné produkci.

Autor fotografie: www.ediblehi.com

Zbývá říci jediné pro zdraví NA ZDRAVÍ.

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph. D.

Dnes snad již není vinaře jenž by se s touto zajímavou odrůdou nesetkal. Víno z ní je kořenité s velmi proměnlivým buketem připomínající Sauvignon, Ryzlink rýnský či Veltlínské zelené, zejména podle lokality a použité sklepní technologie. Dnes patří mezi nejoblíbenější  a nejvíce vysazované interspecifické odrůdy (oficiálně přes 55 ha). Momentálně jí patří páté místo z nejvíce vysazovaných odrůd vůbec, po Pálavě, Sauvignonu, Rulandském šedém, Tramínu a Chardonnay.

Obecně je známo, že tato odrůda uzřela světlo světa v Německém Geisenheimu, kde ji k obrazu svému stvořil H. Becker (a kolektiv), jako semenáč druhé filiální generace křížením odrůd Chancellor (Seibel 7 053) x Ryz­link rýnský kl. 239. V ČR je odrůda povolena od roku 2004. Má velmi dobré pěstitelské vlastnosti – mrazuodolnost, dostatečnou odolnost k houbovým chorobám, každoročně solidní obsah kyselin  i cukernatost. Vytknout ji naopak můžeme plandavý, spíše horizontální, růst letorostů a tudíž pracnější zastrkávání do drátěnky, a také vyšší citlivost k plísni révové v době květu. Víno však, jak již bylo řečeno, patří k těm velmi dobře hodnoceným na našem trhu. Je vynikající odrůdové a ještě lepší do kupáží (známková vína).

Foto: Bc. Miroslav Bernát

To, že se ve víně objevují medové tóny po Ryzlinku rýnském je zřejmé z již zmiňovaného křížení. Použitý klon Ryzlinku je navíc považován za velmi aromatický. Odkud se ale berou ony pyrazínové tóny po odrůdě Sauvignon? Na tuto otázku nám odpoví až detailnější rozbor použité matečné odrůdy Chancellor (česky kancléř). Tuto modrou odrůdu získal A.Seibel křížením svých dalších hybridů S 5163 x S 880. Hybrid Seibel 880 vzešel pravděpodobně z křížení S 38 /(V. rupestris x V. lincecumii) x Ganzin 1/ x Ganzin 1 (Aramon x V. rupestris). Poněkud zajímavější je opět modře zbarvený matečný hybrid Seibel 5163. Hybrid S 5163 vzešel z křížení (Gaillard 2 x Alicante) x Picquepoul. Alicante Bouschet i Picquepoul noir jsou modré moštové odrůdy (V. vinifera), Alicante dokonce barvířka (Petit Bouschet x Grenache). Je více než pravděpodobné, že onen Sauvignonový tón je zděděný právě po těchto odrůdách. Použitý Gaillardův hybrid Gaillard 2, zvaný Noah noir (Modrý Noah), vznikl křížením odrůd (Othello x V.rupestris) x Noah. Což je také poměrně zajímavé zjištění. Ti jenž tvrdili, že ve víně Hibernalu z přezrálých nebo po delší dobu nakvášených či namrzlých hroznů cítí podivnou dochuť a hořkost po „charvátu“, mají opět pravdu. Neboť révu liščí (Vitis labrusca) nalezneme v odrůdách Othello i Noah. Po V. rupestris a V. riparia zdědil Hibernal i perfektní kořenící vlastnosti a odolnost k suchému stanovišti je-li vysázen pravokořenně.

Když to vše celé shrneme, máme v genomu hned čtyři labruskové odrůdy (V. labrusca) – Gaillard 2, Othello, Clinton a Noah; dvakrát révu říční (V. riparia); patrně čtyřikrát révu skalní (V. rupestris); zřejmě i V.aestivalis var. lincecumii a konečně minimálně osmkráte révu vinnou  – Ryzlink rýnský, Trolínské modré, Alicante, Grenache, Picquepoul, Aramon a také patrně Tramín červený a Heunisch weiss (viz. obr.1).

Neméně zajímavá je však i otázka, kde se vzala ta zvláštní hnědavě-růžovo-šedozelená barva bobulí odrůdy Hibernal. Tady je již vysvětlení trošičku složitější, neboť Chancellor je modrá moštová odrůda (tmavě modrá barva) a Ryzlink rýnský zase striktně bílá (zelenožlutá barva).  Odolnost a pyrazíny budou děděny spíše z matčiny strany, barva bobulí naopak asi z té otcovské. Údajní rodiče Ryzlinku rýnského by mohly být odrůdy Tramín červený (oranžovožlutá-růžová až fialová barva bobulí) a Heunisch weiss (zelenožlutá barva s hnědavým líčkem). A barvy máme rázem na světě. Smícháme-li totiž zelenou se žlutou, vzniká nám šedá barva. Přidáme-li červenou máme tu zvláštní popelavě-růžovou při plném vybarvení bobulí.  Jen na vysvětlenou, v podstatě máme základní barvy tři: žlutou, azurovou a purpurovou. Smícháním modrozelené (azurové) a žluté barvy vznikne barva zelená, žluté a purpurové barva červená a purpurové a modrozelené barva modrá. Smícháním všech tří základních barev dostaneme barvu černou (viz. obr.2). Bílá barva bobulí (leucismus, albinismus-absence pigmentu) se u révy nevyskytuje. Ovšem tak jednoduché to také nebude. Jen jsem poodkryl systém skladby barev. Samotné barvy jsou určeny jednotlivými geny (alelami) a konkrétní vazbou při crossing overu. Za dominantní se považuje barva tmavomodrá (všechny plané druhy mají modrou barvu bobulí), bílá (žlutozelená) pak za recesivní. Barva Hibernalu je pak zase někde uprostřed…

 Obr.2 : Základní barvy

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph.D.

Kdo by neslyšel o Římu, nejmocnější evropské mocnosti starověku. Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného už pravděpodobně v 8. století př.n.l., jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů.

V době svého největšího rozkvětu zaujímala Římská říše téměř celou Evropu, blízký východ a severní Afriku, a i mimo toto území byl její vliv značný. Kosmopolitní politika Říma umožnila rychlé asimilování a popř. zdokonalení dovedností jiných podrobených národů, což se týkalo i oblasti pěstování révy a výroby vína. Vysoce kvalitní vína byla zprvu dovážena zejména z Řecka (hlavně z ostrovů Lesbos, Chios, Naxos a Thassos). Zejména od Etrusků, Řeků, Féničanů a Egypťanů převzali způsoby pěstování révy, zpracování hroznů, způsoby uchovávání vína a jeho přepravy v rámci obchodu.

Za zmínku stojí i ten fakt, že i když bylo víno ve velké oblibě v celém Středomoří a řecký kult boha vína Dionýsa se rychle transformoval v kult Bacchuse a přidal k římské mytologii, přesto tento kult byl dlouhá léta jen tolerován a v roce 186 před Kr. dokonce senátem postaven krátce mimo zákon! Bacchův kult  pití, zpěvu, tance a bujarého veselí totiž nezapadal do tradičních římských hodnot stoicismu, disciplíny, cti a oddanosti k Římu. Zákaz kultu (i když se nedodržoval) oficiálně zrušil až Julius Caesar (100-44 před Kr.).

Právě římským výbojům vděčíme i za šíření tehdy pěstovaných odrůd dále na sever Evropy až k našemu území. To umožnil i Trajánův (53-117 po Kr.) edikt, jež povoloval vojákům vysazovat vinice nejen u stálých stanic, ale i u předsunutých táborů. Příkladem může být takový téměř sto hektarový tábor X. legie – Legio Decima Geminia Pia Fidelis z Vindobony (dnešní Vídeň) u někdejšího Mušova pod Pálavou (byl zde nalezen mimo jiné i zachovalý vinařský nůž). Vojsko a víno, to zkrátka patřilo k sobě. Armáda tehdy potřebovala víno, mnohdy řekněme hodně vína. Vojáci víno pili nejen z psychologických důvodů (zejména pro dodání kuráže před bojem, či oslava vítězství), ale také čistě ze strategických důvodů, zejména nebyla-li voda příliš pitná. Řadový pěšáci římské armády pili víno nevalné kvality zvané posca. Šlo o kyselé víno, mnohdy dokonce až ocet. Posca se vytvářela tak, že čerstvé matoliny byly opakovaně luhovány horkou vodou a lisovány (řekli bychom klasický druhák). Nápoj to byl údajně „drsnější, ale vínu se téměř podobající, jež pili ponejvíce vojáci, gladiátoři a otroci“. Většina otroků však pila „víno“ ještě horší kvality (matoliny jedenkráte přelité studenou vodou) zvané lorea či vappa. Pokud tento mok sloužil dále k výrobě octa, nazývali jej acetatum. Vojenští velitelé a vyšší kasty již pili samosebou lepší vína, většinou sladší.

Řecký vliv

Jak již bylo řečeno, zpočátku řecký vliv ve vinařství zcela dominuje. Preferována byla sladká vína s vyšším obsahem alkoholu. Nejvíce oblíbena byla vína z Thassu, Lesbu, Chiu a ostrova Kóu v Egejském moři. Taková vína však bylo nutné ředit s vodou. Místní produkce neměla takový zvuk, jako ta řecká z dovozu. Proto se do místních vín často přidávaly různé bylinky, koření, pryskyřice či dokonce parfémy. Tady někde jsou položeny základy dnes tolik vyhlášených italských vermutů. Časté bylo samozřejmě i míchání místního vína s dovozovým – tzv. pančování vína je také věčné. Taková to „vylepšování“ vína měla zakrýt horší, většinou kyselejší chuť tehdejších místních vín. Na přelomu prvního století před naším letopočtem však již i několik římských vinic získalo skvělou pověst a respekt. Za nejlepší římská (italská- neprovinční) vína se pokládala – caecubské (z jižního Latia), falernské (z kraje na rozhraní Kampánie a Latia), albské (od města Alba Longa v Latiu), massinské (ze svahů Massinského pohoří v Kampánii), calenské (podle města Cales v Kampánii), pompejské (Kampánie), setijské a formijské (Látium).

Víno falernské

Jako nejslavnější z nich bylo později popisováno víno falernské (Falernum). Toto víno bylo údajně i jedním  z vín, které měl v oblibě Julius Caesar (100-44 před Kr.). Později Plinius Starší (23-79 po Kr.) kupříkladu píše, že do města Pompeje se pravidelně dováželo nejméně šest vyhlášených druhů vína z provincií (mimo Itálii), asi pět z vlastní Itálie a v samotné Kampánii se údajně vyrábělo hned dalších devět slavných druhů vín. Opět vyzdvihuje víno falernské – vinum falernum. Řehoř z Tours (539-594 po Kr.) o falernském víně ve svém díle Historia Francorum píše, že se považovalo za nejlepší ještě i 150 let po pádu Říma. Podle něj mezi tradiční nápoje mimo vína patřil i révový mošt, mléko a medovina. Je zajímavé, že kvalitu vína v té době neznačila odrůda, odrůdových vín mnoho nebylo (výsadby byly totiž směsné – skládaly se z vícero odrůd, dodnes viz Portugalsko), ale lokalita, kde hrozny uzrály a víno vzniklo. Tak se popisují skvělá vína mimo Řecka i např. z jižní Galie (jižní Francie), Thrákie (většinou Bulharsko a evropské části Turecka), Dácie (Rumunsko, části Ukrajiny a Moldávie), Hispánie (Španělsko a Portugalsko), Sicílie…

Každý římský voják spotřeboval 100 l vína ročně

Víno se stalo součástí antické kultury a považovalo se za jednu ze základních životních potřeb. Odhaduje se, že každý voják spotřeboval zhruba sto litrů vína ročně. Podobně to bylo jistě i s ostatními římskými občany a pro ilustraci na vrcholu své slávy měl Řím téměř milion obyvatel, to musela být spotřeba! Nejlepší vína se vyráběla ze samotoků, čili sběrem kapek vytékajících z hromady hroznů při jejich „lisování“ vlastní vahou. Za kvalitní a stále velmi dobré víno se považovalo takové víno, které se vyrábělo šlapáním hroznů v kádích. Po rozšlapání hroznů se rmut nechal krátce odležet (cca 8-10 hodin) a poté byl lisován. Z bobulí a třapin se tak uvolnily třísloviny a barvivo. Lisy používali kládové i šroubové, přičemž ty šroubové považují někteří autoři za nejdokonalejší (např. Columella v díle De Re Rustica). O pěstování révy a zpracování její úrody píší i jiní autoři, zejména však Cato starší (234-149 před Kr.) ve spise De agri cultura a Plinius starší (23-79 po Kr.) v díle Historia naturalis, kde se dočteme o vedení révy (vedení po zemi, římské na hlavu, přírodní na stromech – arbustum, na jařmech – vinea jugata, komorové – vinea camerata) a zejména pak narazíme na popis technik, umožňující vyšší cukernatost hroznů k výrobě sladších vín, jako kroužkování réví, probírky, pozdní sběry, tvorba rozinek a seschnutí hroznů na slámových roštech před samotnou výrobou vína.

Dodnes se takto vyrábí víno i ve Francii pod označením vin de paille. V Itálii se vyrábí např. vinsanto ze seschlých hroznů odrůd Trebbiano a Malvasia, u nás se takto vyrábí víno slámové. Jistě zajímavé bylo i víno zvané passum, které bylo vyráběno macerací rozinek v mladém víně. Dnešní potomek výroby tohoto vína je Passito, vyráběné z muškátových odrůd na malém ostrově Pantelleria, mezi Sicílií a severní Afrikou. Ve všech spisech se také dočteme o jednodušším způsobu jak osladit víno (zřejmě byl nejvíce praktikovaný). Způsob spočíval v povaření vína tak dlouho, dokud ve varné nádobě nezbyla polovina původního objemu. Pak se tento sirup míchal s vínem v poměru 1:30. Vzhledem k tomu, že mimo měděných nádob se často používaly i olověné, nezřídka docházelo i k nevolnostem a otravám pravidelných konzumentů takového vína. Zajímavá byla i technika „vonění hroznů“. Toho se údajně docílilo naříznutím kmene a vstříknutím požadované vonné esence (většinou výtažky z růží) dovnitř kmene, nakapáním esence na hlavovou část a letorosty. Ranka na kmínku se stáhla kusem látky, opět napuštěnou vonnými látkami. Od druhého roku se prý můžeme těšit z hroznů s cíleným aroma….

Odrůdy

Bohužel o samotných odrůdách se toho příliš nedočteme. Popisy jsou příliš obecné, podobné vícero odrůdám, až na odrůdu Vitis aminea (réva kořenná), kterou popisuje Plinius ml. (61-113 po Kr.) v prvním století n. l. jako révu s malým, aromatickým, fialově zbarveným hroznem, nápadně připomínající odrůdu Tramín červený. Dále znali také chrupky (patrně z Egypta) a z Řecka i minimálně jednu muškátovou odrůdu (Řekové ji nazývali Moskatel analetikon) pod římským názvem Apiana. Pod tímto názvem jsou známy dokonce dvě formy muškátu, a to vespod s hladkým listem – Apiana, a s listem jemně chloupkatým (ochmýřeným) –  Sticha. Patrně jde o naše nejstarší muškátové odrůdy jako Muškát bílý (žlutý) a Muškát alexandrijský.

Zrání vína

Zrání vína a následně jeho skladování probíhalo zpočátku ve velkých širokých hliněných nádobách zvaných dolia. Ty byly zakryté operculem, který se ještě tradičně zapečetil smolou nebo voskem. Tyto nádoby se až po vršek zasunuly do vlhké pískové jámy.

Transport vína zajišťovaly různé typy amfor. Ty se poprvé objevily na libanonsko-syrském pobřeží okolo 15. století př.n.l., poté se rozšířily po celém antickém světě. Používaly se na vše, pro uchovávání a převážení vína, olivového oleje, zrní, ryb a dalšího zboží. Od doby starého Řecka se vyráběly v průmyslovém měřítku a ve Středomoří se používaly až do 7. století, kdy je začaly nahrazovat dřevěné sudy – cupa. Výroba těchto velkých nádob a jejich přeprava, jistě vyžadovala značné úsilí a finance, nemluvě o možném poškození či rozbití. To dřevěný sud takové omezení nemá. Velké sudy se totiž i dnes sestavují až na místě a přepravují se tak jen jednotlivé stavební části – dužiny (tabulae) a obruče (circuli). Přesto se používání sudů u těchto národů dlouho neprosazovalo. Patrně proto, že sudy v suchém podnebí kolem Středozemního moře se špatně udržovaly a vína vyrobená většinou z velkoplodých přímořských odrůd v sudu rychleji zestárly.

Víme také, že ke konci římského období, již byla v oblibě i vína lehká, sušší a kyselejší, pocházející většinou ze severněji položených provincií. Příčin mohlo být hned několik. Došlo k rozšíření odrůdové skladby, hrozny později dozrávaly a nezanedbatelný byl i prvek germanizace těchto provincií a šíření křesťanství. Stále však bylo zvykem pít víno zředěné s vodou. Stále se do méně kvalitních vín přidával med nebo fíky pro zvýšení cukernatosti, pro „vylepšení chuti“ pak různé byliny a koření (zprvu snad pro léčebné účinky), jako dobromysl, šalvěj, skořice (skořicovník čínský), aj. Ke stabilizaci a konzervaci vína používali sádru, křídu, drcený jíl (dnes Bentonit), drcený mramor, pryskyřici a později i síru. Víno bylo jedním z prvních „značkových výrobků“, které se provádělo vyražením firemních znaků do zátky uzavírající nádobu s vínem.

Jak je vidět, tak jakákoli stať o moderním vinohradnictví a vinařství může začínat slovy: „Již staří Římané“……..

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph.D.

Barvířka (Teinturier, Tintorera, Farbtraube) je všeobecné označení pro odrůdu s modrými hrozny vykazující velký obsah pigmentu (antokyanových barviv) ve slupce bobule a navíc červeně zbarvenou dužninu, tím dostaneme i červeně zbarvený mošt (šťávu) bez tradičního nakvášení rmutu. Barvířky se dříve velmi často používaly jen do směsí vín s méně barevnými odrůdami (např. Rulandské modré) k vylepšení sytosti barvy sceleného vína. V poslední době, díky zjištění, že tato vína mají mnohem větší zdravotní potenciál, se častěji setkáme i s víny odrůdovými z těchto bezesporu zajímavých odrůd. Za nejstarší barvířky se považují odrůdy Saperavi a Teinturier du Cher.

Mezi nejznámější barvířku západní Evropy můžeme směle zařadit odrůdu Alicante Bouschet (syn. Alicante Henri Bouschet), díky které pak později vznikala většina dnešních, i u nás používaných, klasických i interspecifických barvířkových odrůd (Alibernet, Neronet, Rubinet, Golubok, aj.). Původem této ve světě poměrně rozšířené a známé odrůdy je Francie. Vyšlechtil ji Henri Bouschet, křížením odrůd Petit Bouschet (Teinturier du Cher x Aramon) x Grenache, kolem roku 1866. Donorem barevné dužniny byla odrůda Teinturier du Cher, považovaná za jednu z nejstarších barvířek druhu Vitis vinifera. Odrůda Alicante Bouschet se stala záhy velmi oblíbenou pro opravdu tmavou barvu získaného vína (i při druhém lisování), vysokou plodnost a dobrou kvalitu samotného vína (vyšší než z odrůdy Teinturier du Cher). Právě vysoké výnosy a snadná údržba (je citlivější jen na plíseň révovou) podpořila její popularitu mezi francouzskými vinaři (zejména v letech po epidemii révokazu), takže do konce 19. století byla vysázena v Bordeaux, Burgundsku a údolí Loiry. Odrůda se velmi rychle rozšířila však i mimo území Francie, zejména Španělska, Portugalska a Kalifornie. V domovské Francii však dnes plocha vinic osázená touto odrůdou neustále klesá a v některých oblastech je již zcela zapomenuta. Stále se však aktivně pěstuje v regionu Alentejo v Portugalsku, kde je víno z této odrůdy ceněno pro svou barvu, ovocnost a třísloviny. Více se pěstuje také v jihovýchodním Španělsku, pod místním názvem Garnacha tintorera. V Kalifornii byla odrůda populární během prohibice, ale dnes se s ní setkáme v regionech Napa a Sonoma. V Chile se používá většinou v kupážích, zejména s odrůdou Cabernet Sauvignon. Dále se pěstuje také na jihu Itálie, v Alžírsku nebo v Izraeli.

Velmi zajímavý a často diskutabilní je i samotný název odrůdy. Alicante je totiž název přístavního města ve Španělsku a zároveň stejnojmenné provincie.  Autor křížení však patrně vůbec netušil, že se jednou skutečně bude pěstovat i v oblasti Alicante. Název Alicante bylo v té době i časté synonymum pro otcovskou odrůdu Grenache noir, takže odrůda Alicante Bouschet by se dala volně přeložit jako Bouschetův Grenache…

Historicky ještě starší barvířkovou odrůdou, navíc také dodnes pěstovanou, je původem gruzínská odrůda Saperavi.  Název odrůdy, v gruzínštině doslova znamená „barva, barvivo“ a vztahuje se k vysokému obsahu barviv ve slupce a v dužině. Gruzie je známá jako jedna z nejstarších vinařských oblastí světa s archeologickými důkazy 6000 – 5000 let před naším letopočtem. Křížení odrůdy není přesně známo a i o přesnějším původu se vedou spory. Pochází patrně z východogruzínské Kachetie, z údolí Alasani, rozprostírajícího se mezi Kavkazem a pohořím Tsiv-Gombori. Některé zdroje však uvádějí jako původní místo výskytu západogruzínskou oblast Imereti a jiné severogruzínskou Abcházii. Nyní je pěstována prakticky v celé Gruzii a snad i ve všech státech bývalého SSSR (především v Arménii, Azerbajdžánu, Moldavsku, Tadžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu). Mimo oblast bývalého Sovětského Svazu je odrůda rozšířená v Bulharsku, Rumunsku, Ukrajině, Austrálii, USA (stát New York), Číně, Japonsku a v Kanadě. Odrůda Saperavi je velmi bohatá na mutace a klony. Oblastně se pěstují variety Martali Saperavi (jedná se o varietu, údajně dávající vína nejvyšší kvality), Tchwili Saperavi, Mamali Saperavi a Dedali Saperavi a dále celá řada klonů s místními názvy. Odrůda se používá do různých kupáží s jinými odrůdami, popř. i odrůdově, nejenom pro vysokou barevnost, ale i delší potenciál zrání (vyšší alkohol a třísloviny). Spolu s odrůdami Alexandreuli a Rkatsiteli patří dodnes mezi základní odrůdy Gruzie. Dala vzniknout mnoha dalším zajímavým odrůdám, většinou interspecifickým (Saperavi severnyj, Rondo, Sibera, Rubín Magarača, Bastardo Magaračskij, aj.)

Dá se říci, že dnes každý vinařský stát má ve svém registru alespoň jednu barvířkovou odrůdu. Naše republika má hned tři takové odrůdy: ukrajinský Alibernet (Alicante Bouschet x Cabernet Sauvignon), Neronet /( Svatovavřinecké x Modrý Portugal ) x Alibernet/ a Rubinet /(Revolta x Alibernet) x André/. Mezi zajímavé barvířkové odrůdy patří i ty německé: Dunkelfelder (Modrý Portugal x Teinturier du Cher), Kolor (Rulandské modré x Dunkelfelder), Accent (Kolor x Chancellor) či Cabernet Mitos (Frankovka  x Cabernet Sauvignon). A neměli bychom zapomenout i na ty slovenské: Rosa /(Picpoul noir x Frankovka) x Tramín červený/ a Torysa /(Teinturier du Cher x Aleatiko) x Puchljakovskij/. Navíc mimo klasických barvířek se v našich vinicích objevují i polobarvířky. Jde o takové odrůdy, které většinou na podzim v době dozrávání a častěji přezrávání bobulí, uvolňují barvivo ze spodní části slupky do dužniny, popř. sama dužnina je lehce růžově zbarvená. Při zmáčknutí bobule vytéká pak slabě růžová šťáva. Sem můžeme zařadit odrůdy jako Rubín, Iljičevskij rannyj, Laurot, Dornfelder a další.

 ALICANTE BOUSCHET

Synonyma: Alicante, Alicante Bouchet, Alicante Henri Bouschet, Alicante Nero, Alicante Noir, Alicante Tinto, Alicantina, Aragonais, Garnacha Tintorera, Tinta Francesa, Tinto Nero,  Tintorera, Uva di Spagna.

Původ odrůdy: Jde o francouzskou odrůdu vyšlech­těnou H. Boushetem roku 1866, křížením odrůd Petit Bouschet (Teinturier du Cher x Aramon) x Grenache Noir. Odrůdu Petit Bouschet vyšlechtil jeho otec Louis Bouschet již v roce 1824.

Charakteristika: List je středně velký, pětilaločnatý, s mírně hlubokými výkroji nebo často i celokrajný, vespod plstnatý. Bazální výkrojek je lyrovitý, úzce otevřený. Řapík je kratší, silněji načervenalý. Na podzim se listí zbarvuje do výrazné purpurové barvy.

Hrozen je středně velký, kuželovitý, křídlatý, středně hustý až hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 130g. Bobule je středně velká, oválná, tmavě modrá. Dužnina je šťavnatá, krvavě zbarvená, nasládle odrůdově kořenité chuti.

Odrůda je středně bujného růstu. Raší i kvete spíše pozdně, dozrává v říjnu. Má střední až vyšší odolnost proti napadení houbovými chorobami. Plodnost je vyšší 8 – 14 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 14 – 17 °NM, obsah kyselin je 9 – 13 g.l^-1. Odrůda vyžaduje slunné, teplé polohy a úrodné půdy. Hodí se pro většinu vedení. Doporučovány jsou podnože „SO 4“, „CR 2“ a  „125 AA“.

Víno je velmi tmavé barvy (až inkoustové), zajímavě kořenité, strukturní s vyšším obsahem tříslovin a jemnou zemitostí v dochuti.  Používá se nejčastěji do kupáží k odrůdám postrádajícím barevnost a třísloviny.

ALIBERNET

Synonyma: Odesskij červenyj , Odesskij čornyj, Semjanets 1-17-4.

Původ odrůdy: Jde o ukrajinskou odrůdu vyšlech­těnou v Oděsse šlechtiteli P.K. Ajvazjanem a E.N. Dokučajevovou (roku 1950), křížením dvou francouzských odrůd Alicante Bouschet  x Cabernet Sauvignon. V registraci od roku 1975.

Charakteristika: List je středně velký až velký, čtvercový, pětilaločnatý, se středně hlubokými horními výkroji, vespod jemně ochlupený. Bazální výkrojek je lyrovitý u báze ostrý, otevřený. Řapík je kratší, silněji načervenalý.

Hrozen je velký, kuželovitý, křídlatý, volný až řídký. Průměrná hmotnost hroznu je 150g. Bobule je středně velká, oválná, tmavě modrá. Dužnina je šťavnatá, krvavě zbarvená, kabernetové příchuti.

Odrůda je bujného růstu. Raší i kvete středně raně, dozrává začátkem října. Má střední odolnost proti napadení houbovými chorobami, plísní šedou netrpí. Mrazuvzdornost je rovněž dobrá. Plodnost je vyšší 10 – 14 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 14,5 – 18 °NM, obsah kyselin je 9,5 – 12 g.l^-1. Odrůda vyžaduje slunné, teplé polohy a úrodné půdy. Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou středně dlouhé tažně. Doporučovány jsou podnože „SO 4“, „T 5C“ a  „125 AA“. Méně vhodná je podnož „5 BB“ na které má velmi bujný růst a řidší hrozny.

Víno je harmonické, s typickým kabernetovým aroma. Používá se k přibarvování červených vín kabernetové chuti (kupáže), přidáním hroznů ihned při kvašení neboť při výrobě vína z Alibernetu dochází k částečnému vysrážení barviv a omezí se tak barvicí schopnost.

Fotografie  – autor: Bc. Miroslav Bernát

RUBINET

Synonymum:  Tintet, R – 27.

Původ odrůdy: Jde o českou odrůdu, vyšlechtil ji V. Kraus v Lednici na Moravě křížením odrůd (Revolta x Alibernet ) x André. V registraci je od roku 2004.

Charakteristika: List je malý až středně velký, hladký, pětilaločnatý s mírnými výkroji. Čepel má velké tupé špičky. Bazální výkrojek je lyrovitý, úzký, lehce překrytý. Řapík je delší, narůžovělý, později výrazně červeně zbarven.

Hrozen je středně velký, kuželovitý, středně hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 142g. Bobule je středně velká, oválná, tmavě modrá. Dužnina je šťavnatá, tmavočervená, plné chuti.

Odrůda má středně bujný růst. Raší i kvete středně raně, zraje začátkem října. Mrazy netrpí, je citlivější na padlí révové. Plodnost je vyšší 9 – 13 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 16 – 19 °NM, obsah kyselin je 9,5 – 12 g.l^-1. Na stanoviště není náročná, hůře však snáší kamenité sušší půdy. Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou delší tažně. Doporučují se podnože „SO 4“, „CR 2“ a  „125 AA“.

Víno je plné, s vyšším obsahem tříslovin, jemně kabernetové příchuti a intenzivní sytě červené barvy. Velmi zajímavá jsou starší vína z barikových sudů.

Fotografie  – autor: Bc. Miroslav Bernát

GOLUBOK

Synonyma:  Golúbok, Golubon rot.

Původ odrůdy: Jde o ukrajinskou odrůdu, vyšlechtil ji F.L. Meleško a kol. křížením odrůd Severnyj x (Alicante Bouschet x Cabernet Sauvignon).

Charakteristika: List je středně velký, lesklý, tuhý, třílaločný s nevýraznými výkroji. Bazální výkrojek je lyrovitý, lehce překrytý s průsvitem. Řapík je středně dlouhý, načervenalý.

Hrozen je malý, kuželovitý, středně hustý až hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 109g. Bobule je středně velká, kulatá, tmavě modrá. Dužnina je šťavnatá, rozplývavá, červeně zbarvená, chuti mírně kabernetová.

Odrůda má bujný růst a husté olistění. Raší i kvete raně, dozrává od poloviny srpna do začátku září. Houbovými chorobami netrpí. Plodnost je střední až vyšší 9 – 14 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 16 – 18° NM, obsah kyselin je  7 – 8,5 g.l^-1 . Odrůda není příliš náročná na stanoviště ani na půdy. Hodí se pro většinu vedení, snáší i krátký řez. Doporučovány jsou podnože „T 5C“, „SO 4“ a  „CR 2“.

Víno je lehčí, ovocné až jemně kabernetové příchuti a velmi intenzivní sytě červené barvy.

NERONET

Synonymum: C- 15.

Původ odrůdy: Je to česká odrůda, byla vyšlechtěna V. Krausem v Lednici na Moravě (roku 1965) křížením odrůd (Svatovavřinecké x Modrý Portugal ) x Alibernet. Registrována od roku 1991.

Charakteristika: List je středně velký, okrouhlý, hladký, vespod jemně plstnatý, pětilaločnatý se středně hlubokými lyrovitými výkroji. Bazální výkrojek je lyrovitý, lehce překrytý. Řapík je delší, načervenalý.

Hrozen je středně velký až velký, kuželovitý, křídlatý až rozvětvený, středně hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 150g. Bobule je malá až středně velká, kulovitá, tmavomodrá až modročerná. Dužnina je řídká, intenzivně tmavě červeně zbarvená, plné chuti. Jde o odrůdu barvířku.

Odrůda má středně bujný až bujný růst. Raší i kvete raně, dozrává koncem září až začátkem října. Odolnost proti padlí révovému a plísni révové je nízká, plísni šedé a mrazu je střední až vysoká. Plodnost je střední 10 – 13 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 15 – 18 °NM, obsah kyselin je 8 – 11 g.l^-1. Odrůda není příliš náročná na stanoviště ani na půdy, vhodné jsou však hlinité půdy s dostatkem vody. Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou delší tažně. Doporučovány jsou podnože „SO 4“, „CR 2“, „125 AA“ i  „5 BB“.

Víno je neutrální chuti, s nižším obsahem kyselin, jemnými tříslovinami a vysokou barevnou intenzitou. Slouží převážně jako doplněk při scelování vín, kterým zvy­šuje barvu přirozeným způsobem a dodává kupáži sametový, plný a poněkud jižnější charakter.

Fotografie  – autor: Bc. Miroslav Bernát

SAPERAVI

Synonyma:  Saperaibi, Sapperavi, Scoperawi,  Szaperavi, Kleinberiger, Nerki Khagog.

Původ odrůdy: Jde o starobylou gruzínskou odrůdu, náležející k eko-geografické skupině černomořských odrůd, blíže neurčeného křížení.

Charakteristika: List je středně velký, okrouhlý, tří až pětilaločnatý se středně hlubokými horními výkroji, vespod je jemně plstnatý. Bazální výkrojek je lyrovitý, otevřený až lehce překrytý. Řapík je středně dlouhý, narůžovělý. Vrcholky letorostů jsou silně plstnatě ochmýřené, žlutavě zelené se slabým růžovým nádechem. Podzimní barva listů je žlutá s vínově červenými skvrnami.

Hrozen je malý až středně velký, válcovitě-kuželovitý, řidší, často křídlatý. Průměrná hmotnost hroznu je 105g. Bobule je malá až středně velká, mírně oválná, tmavě modrá s ojíněním. Dužnina je šťavnatá, červeně zbarvená, svěží chuti.

Odrůda má středně bujný růst. Raší i kvete pozdně, dozrává začátkem října. Má střední odolnost k houbovým chorobám, je však dobře mrazuodolná a snáší i sucho. Plodnost je střední až vyšší 9 – 11 t.ha^-1 (pokud nesprchne), cukernatost v moštu je 17 – 23° NM, obsah kyselin je  7 – 13 g.l^-1 . Odrůda není příliš náročná na stanoviště ani na půdy. Hodí se pro většinu vedení, snáší i krátký řez. Doporučovány jsou podnože „CR 2“, „125 AA“ i  „5 BB“.

Víno je velmi intenzivní tmavě rubínové barvy, extraktivní a tříslovité. Ve vůni i chuti lze nalézt tóny zralých černých třešní, sušených švestek a fialek. Používá se k produkci dezertních vín, ale sektů a destilátů.

ROSA

Synonyma:  (PPxFM) x TČ 15/3.

Původ odrůdy: Jde o slovenskou odrůdu, vyšlechtěnou D. Pospíšilovou a kol. v roce 1961, křížením odrůd (Picpoul noir x Frankovka) x Tramín červený.

Charakteristika: List je středně velký, pěti- až sedmilaločnatý s výraznými výkroji, vespod plstnatý. Bazální výkrojek je lyrovitý, lehce překrytý s průsvitem. Řapík je středně dlouhý, načervenalý.

Hrozen je malý až středně velký, kuželovitý, středně hustý až řidší. Průměrná hmotnost hroznu je 106g. Bobule je malá až středně velká, kulatá, tmavě modrá s ojíněním. Dužnina je masitější, má výrazné velmi neobvyklé tramínové aroma (květ čajové růže).

Odrůda má bujný růst a husté olistění. Raší i kvete pozdně, zraje začátkem října. Má střední odolnost proti houbovým chorobám, citlivější je k padlí révovému, naopak odolnější je k plísní šedé a mrazu. Houbovými chorobami netrpí. Plodnost je střední 5 – 10 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 18 – 24° NM, obsah kyselin je  7 – 11 g.l^-1 . Odrůda dobře plodí na výživnějších půdách s dobrým vláhovým režimem. Na lehkých, písčitých půdách, zejména na svazích, při dozrávání trpí hrozny suchem a silnějším scvrkáváním (rozinkovatí), díky čemuž se hůře lisuje. Hodí se pro většinu vedení, snáší i krátký řez. Doporučovány jsou podnože „T 5C“, „SO 4“ i  „CR 2“ omezující silnější růst.

Víno je sytě červeně zbarvené, plné, s výjimečně intenzívní vůní čajové růže, po které nese i své jméno.

TORYSA

Synonyma:  CAxTAP 9/17, CATAP 9/17.

Původ odrůdy: Jde o slovenskou odrůdu, vyšlechtěnou D. Pospíšilovou a kol. v roce 1967, křížením odrůd Castets x /(Teinturier du Cher x Aleatico) x Puchljakovskij/.

Charakteristika: List je středně velký až velký, tří- až pětilaločnatý s mělkými až středně hlubokými výkroji. Bazální výkrojek je lyrovitý, lehce překrytý s průsvitem. Řapík je středně dlouhý, načervenalý.

Hrozen je středně velký, spíše válcovitý, často křídlatý, středně hustý až hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 128g. Bobule je malá, kulatá, tmavě černomodrá s ojíněním. Dužnina je rozplývavá, tmavě červená, odrůdové chuti.

Odrůda má bujný růst se vzpřímenými letorosty. Raší i kvete pozdně, zraje začátkem října. Má střední odolnost proti houbovým chorobám, citlivější je k padlí révovému, naopak odolnější je k plísní šedé a mrazu. Houbovými chorobami netrpí. Plodnost je střední 5 – 10 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 18 – 24° NM, obsah kyselin je  7 – 11 g.l^-1 . Odrůda dobře plodí na výživnějších půdách s dobrým vláhovým režimem. Na lehkých, písčitých půdách, zejména na svazích, při dozrávání trpí hrozny suchem a silnějším scvrkáváním (rozinkovatí). Hodí se pro většinu vedení, snáší i krátký řez. Doporučovány jsou podnože „T 5C“, „SO 4“ i  „CR 2“ omezující silnější růst.

Víno je sytě červeně zbarvené, plné, s výjimečně intenzívní vůní čajové růže, po které nese i své jméno.

CABERNET  MITOS  

Synonymum: We 70 – 77 – 4F.

Původ odrůdy: Jde o německou odrůdu vyšlechtěnou A. Heroldem a kol. ve Weinsbergu roku 1970, křížením odrůd Frankovka x Cabernet Sauvignon.

Charakteristika: List je středně velký, mírně bublinatý, tří až pětilaločnatý s mírnými výkroji. Bazální výkrojek je lyrovitý, otevřený až lehce překrytý. Řapík je středně dlouhý až delší, načervenalý.

Hrozen je středně velký, kuželovitý, středně hustý až hustý. Průměrná hmotnost hroznu je 125g. Bobule je středně velká, kulatá, modročerné barvy. Dužnina je řídká, kabernetové chuti.

Odrůda je bujnějšího růstu. Raší i kvete středně raně, dozrává koncem října. Má střední odolnost k houbovým chorobám. Plodnost je střední 8 – 12 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 16 – 19° NM, obsah kyselin je 9,5 – 12 g.l^-1. Odrůda není příliš náročná na stanoviště, avšak méně vhodné jsou sušší půdy, kde může docházet k sesychání třapiny. Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou podnože „SO 4“, „CR 2“ a  „125 AA“.

Víno je plné, harmonické, tmavé barvy, aromatické, v chuti třešňově kabernetové, bohaté na extrakt, vhodné pro zrání v nových dubových sudech typu barrique.

Fotografie  – autor: Bc. Miroslav Bernát

ACCENT  

Synonymum: Gm 8230-2.

Původ odrůdy: Jde o německou odrůdu vyšlechtěnou v Geisenheimu roku 1982, křížením odrůd Kolor (Rulandské modré x Dunkelfelder) x Chancellor.

Charakteristika: List je středně velký až velký, mírně bublinatý, pětilaločnatý s nápadnými horními výkroji. Bazální výkrojek je tvaru písmene V, uzavřený a překrytý. Řapík je středně dlouhý až delší, načervenalý.

Hrozen je středně velký až velký, kuželovitý, volnější. Průměrná hmotnost hroznu je 139g. Bobule je středně velká, kulatá, modročerné barvy. Dužnina je řídká, jemně kořenité chuti.

Odrůda je středně bujného růstu. Raší i kvete středně raně, dozrává koncem září. Má vyšší odolnost k houbovým chorobám i mrazu. Odrůda je vysoce odolná vůči padlí a dostatečně odolná k plísni révové. Díky volnému hroznu dobře odolává i plísni šedé, hrozny tak mohou viset i po vyzrání dlouho na keři. Plodnost je střední 8 – 10 t.ha^-1, cukernatost v moštu je 19 – 22° NM, obsah kyselin je 7,5 – 12 g.l^-1. Odrůda není příliš náročná na stanoviště, ani půdy. Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou podnože „CR 2“, „125 AA“ a „Börner“.

Víno má velmi tmavou červenou barvu. Obsahuje vysoký podíl tříslovin a polyfenolů, využívá se do kupáží s méně barevnými odrůdami s nižšími tříslovinami.

Zdroj:

Ing. Radek Sotolář, Ph. D.

Fotografie  – autor: Bc. Miroslav Bernát