https://www.wine.cz/turecko-ma-skvele-podminky-vinice-turci-vino-nepiji/

Na tureckém poloostrově Gallipoli panuje horko i v pozdním létě. Ženy zahalené do barevných závojů tam sklízejí hrozny, ale ani jedna z nich nikdy nepila víno. Jsou to muslimky a podobně jako většina Turků alkohol nekonzumují. Přesto má Turecko množství vinohradů a podmínky pro pěstování vína jsou tam víc než dobré.

„Jíme hrozny, ale víno jsme nikdy nepily. Žádná z nás,“ říká s úsměvem šéfka sběraček Aynur. Islám, k němuž se hlásí většina Turků, konzumaci alkoholu nedovoluje.

Zdroj: fotografie: http://www.winesofturkey.org/gallery/vineyard/

Klima je v Turecku pro pěstování hroznů více než příznivé. „Jsou tu teplá léta i vlhko, takže rostlinám se zde daří,“ řekl Australan Mark Sims, který řídí vinici Suvla. Jde o hlavního producenta vína na poloostrově Gallipoli, který se rozkládá mezi Egejským mořem a Dardanelskou úžinou. Podnik Suvla byl založen po roce 2000 a začal s pěstováním francouzských odrůd jako Chardonnay, Cabernet a Merlot. Většina odrůd pěstovaných v Turecku je ale místních, jsou to hlavně Kalecik Karasi, Okuzgozu a Narince.

Většina hroznů je určena ke konzumaci 

Co do plochy osázené vinicemi je Turecko se 480.000 hektary páté na světě, ale většina hroznů je tam určena ke konzumaci jako ovoce, nikoli jako nápoj. Kalifornský ústav vína uvádí, že jako nápoje se v Turecku vyrobí jenom 0,05 procenta světové produkce a jako konzumenti Turci vypijí jenom 0,06 procenta vína vyrobeného na světě.

Sommelier Murat Yanki to vysvětluje náboženstvím. „Turecko je sice co do pěstitelství vinic na pátém místě a na šestém co do množství vypěstovaných hroznů, ale v produkci nápoje je na 30. místě,“ říká.

Nejvýznamnější pěstitelé působí na poloostrově Gallipoli, zejména na jeho egejském pobřeží, a pak také na jihovýchodě Turecka. Podle Yankiho se v Turecku vyrábí víno červené, bílé i růžové a některé značky jsou velmi kvalitní. Problémem je ale malý zájem o turecká vína v zahraničí. Vyváží se jen dvě procenta turecké produkce, hlavně do Belgie, Německa, Británie a USA. Sims si myslí, že je čas na agresivnější propagaci.

Zákaz prodeje alkoholu platil již v historii

Pěstitelé si stěžují na přísné podmínky a vysoké daně, které zavedl režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. V roce 2013 jeho konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prosadila zákon, který zakazuje prodej alkoholu mezi desátou hodinou večerní a šestou ranní. Trvalý zákaz prodeje platí v blízkosti škol a mešit a zákon také nedovoluje jakoukoli reklamu na alkohol. Erdogan zákazy zdůvodnil starostí o zdraví veřejnosti, vláda tvrdí, že jde o regulaci, nikoli zákaz konzumace alkoholu. Yanki však říká, že zákazy prodeje i reklamy brání šíření „kultury vína“.

Zákaz prodeje alkoholu není v Turecku nic nového. Už v 17. století platil pod hrozbou trestu smrti zákaz prodeje kávy, tabáku i alkoholu. Bylo to za vlády osmanského sultána Murada IV., který byl ale sám alkoholik a zemřel na cirhózu jater.

Co však svazuje pěstitele nejvíc, to jsou daně. AKP se na alkohol zaměřuje od svého nástupu k moci v roce 2002 a uvalila na něj zvláštní konzumní daň i daň z přidané hodnoty. Zvýšení cen přispělo ke snížení spotřeby vína, jež se za několik let propadla o více než deset milionů litrů. Ze 62 milionů litrů zkonzumovaných v roce 2014 spotřeba loni skončila na 51 milionech litrů. Mnoho výrobců produkci buď omezilo, nebo ukončilo. Vinař ze Suvly Hikmet Ataman ale nezoufá a doufá, že se situace změní. „Důležitá je půda a klima, a to už máme,“ řekl. Sims upozornil, že se o tureckém vínu už ve světě ví a že některé odrůdy mají nesmírný potenciál pro mezinárodní trh.

 

 

Zdroj: ČTK

https://www.wine.cz/somelieri-ochutnali-az-130-let-stare-vina/

Bečov nad Teplou (Karlovarsko) – Na zámku Bečov someliéři ochutnali některá z vín, která byla nalezena v roce 1985 společně s relikviářem sv. Maura. Až 130 let stará vína byla dosud ohodnocena na 20 milionů korun. Degustace speciální metodou bez otevření lahve potvrdila vysokou kvalitu vín a jejich hodnota bude určitě vyšší než odhad. Nejdražší lahve by se podle someliéra Jakuba Přibyla daly prodat i za 750.000 Kč.

Ochutnání před hosty z Národního památkového ústavu a novináři se ujali Andreas Wickhoff, držitel titulu Master of Wine a Jakub Přibyl, držitel titul Court of Master Sommeliers. Využili přitom unikátní zařízení Coravin, které tenkou jehlou zajede pod korek a netečným plynem argonem vytlačí malé množství vína, aniž by se do lahve dostal vzduch. Přijel i vynálezce zařízení Greg Lambrecht. Pro bečovskou degustaci nechal vyrobit speciálně upravený přístroj, který využívá nižšího tlaku, aby se staré lahve nepoškodily.

Jak řekl Jakub Přibyl, tak staré víno zatím nikdy nepil. „Podobně stará vína se na trhu sice vyskytují, ale jsou spíše součástí sbírek a prodávají se jen na dražbách,“ řekl. K bečovské sbírce se dostal už loni, kdy přijal nabídku na prozkoumání a předběžné ocenění vín.

Při zasouvání jehly do první lahve bylo vidět, jak se Gregu Lambrechtovi viditelně třesou ruce napětím. Když se podařilo z lahve bez porušení dostat staré víno, upřímně si oddechl. Většina vzorků, které dnes someliéři ochutnali, překvapila svou kvalitou. Víno i po více než stu letech mělo podle nich vynikající chuť. U jedné z lahví ale zřejmě vada při výrobě lahve způsobila drobný únik vína. To se bude muset zřejmě přelahvovat. Další z lahví měla asi méně kvalitní korek a víno v něm zoxidovalo a ztratilo svou barvu i chuť.

Mezi nejcennější vína, která tvoří valnou část hodnoty sbírky, patří lahve burgundského a lahve Chateau d’Yquem. Pravě tato vína se prodávají za astronomické ceny. Co bude se sbírkou dál, není jisté. I když lahve vydržely i 130 let v dobrém stavu, korky stárnou a částečně propouštějí vzduch. Některé se dají přelahvovat, čímž by se jejich životnost opět prodloužila.

Sbírka byla tvořena pravděpodobně v době před první světovou válkou, zřejmě nikoli jako investice k prodeji, ale ke stolování. V současnosti se celá sbírka nachází zapečetěna v depozitáři státního hradu a zámku Bečov, kde je stav vín pravidelně kontrolován.

 

Zdroj:

ČTK

https://www.wine.cz/italske-bile-vino-pecorino-zaziva-renesanci/

Italské bílé víno, které poznáme podle zlatavého nádechu s jemnými olivovými nuancemi, si získává stále větší oblibu. Pecorino už málem upadlo v zapomnění, ale díky jednomu vinaři z východoitalského kraje Marche dnes uspokojuje chuťové pohárky milovníků vína, a to až ve Spojených státech.

O renesanci tohoto vína, které velmi dobře doplňuje fritto misto, tedy smaženou směs rybiček a mořských plodů podávanou na italských plážích, se zasloužil Guido Cocci Grifoni. Jeho dcery ho označují tak trochu za blázna, jeho kolegové vinaři ale za hrdinu, napsala agentura AFP.

Dobré pecorino poznáme podle vůně po tropickém ovoci, ale také po medu a aromatických bylinkách s příjemnou kyselinkou. Pecorino, které nesmíme zaměňovat s ovčím sýrem téhož jména, je víno typické pro kraje Marche a Abruzzo na východě Itálie. Podle legendy vděčí za svůj název ovcím (italsky se ovce řekne pecora), které se pasou na pahorcích regionu v blízkosti divoce rostoucí vinné révy a oždibují její plody.

„Pecorino není zrovna výjimečnou odrůdou, v Itálii je to ale jedno z nejúspěšnějších vín 20. století,“ říká Ian D´Agata, který napsal knihu o původních italských odrůdách vína.

Kvalita stoupala

Víno, které se stalo obětí vylidňování venkova, mohlo docela upadnout v zapomnění nebýt úsilí Guida Cocciho Grifoniho. Ten byl na začátku 80. let jediný, kdo věřil v jeho potenciál.

„Pecorino není ušlechtilá odrůda. Tehdy bylo důležité vyrábět co nejvíce, protože vinaři potřebovali peníze,“ vysvětluje Marilena Cocci Grifoniová, která dnes vede rodinný statek Arquata del Tronto se svou sestrou Paolou, expertkou na víno. Jejich otec měl geniální nápad: tato téměř zapomenutá odrůda mu umožnila splnit si sen, když od jednoho starého vinaře koupil malou parcelu ve výšce 1000 metrů nad mořem. Po několika experimentech se pecorino ze sklizně roku 1990 prodávalo jako skromné stolní víno.

Kvalita Guidových vín pozvolna vstupovala ve známost a pecorino produkované v Offidě získalo v roce 2001 chráněné označení původu. O deset let později obdrželo nejvyšší stupeň hodnocení, jako kvalitní víno s kontrolovaným a garantovaným původem, stejně jako klasické chianti nebo barolo.

Ačkoli pěstování pecorina obnovila v kraji Marche rodina Cocci Grifoni, hlavní produkce se dnes soustředí v sousedním Abruzzu. „Cocci Grifoni pecorino znovu objevili, ale já jsem je pokřtil,“ říká s oblibou vinař Luigi Cataldi Madonna, který je zároveň univerzitní profesor filozofie a nadšený čtenář svatého Augustina.

Víno podle něho není ušlechtilým produktem, je tady především pro lidi. „Piju, když jsem šťastný a když si chci užít pěkný večer s přáteli. Proto zde víno je,“ říká.

Pecorino dnes nalezneme i v britských supermarketech a v lepších restauracích ve Spojených státech. Jeho produkce kulminovala v letech 2000 až 2011, ale D´Agata radí k obezřetnosti: pecorino se nesmí stát obětí svého úspěchu.

„Dnes je to módní italské víno, a když stárne, stává se plnějším a velmi zajímavým,“ soudí. Kdyby se však réva vysázela všude a kdyby se usilovalo o co nejvyšší produkci, víno by se pak už podle něj nepodobalo tomu pecorinu, které tak miluje.

 

Zdroj:

ČTK